Za časů Pobertů

24. kapitola - Zavři oči a zapomeň

únor 1976

Tichošlápek ležel ve své neuspořádané posteli v rodinném sídle Blacků na Grimmauldově náměstí. Pokoj byl laděn do červené a zlaté, všechny stěny pokrývaly plakáty kapel, motorek, holek v bikinách a jedinou pohyblivou věcí v celé místnosti byla jeho fotka s Jamesem, Remusem a Peterem na nočním stolku. Z gramofonu vyhrával Elvis Presley a Sirius přitom znuděně vyhazoval svůj podepsaný baseballový míček do vzduchu, aby ho při dopadu zachytil do druhé dlaně, a tak pořád dokola.

„Siriusi!" rozlehl se domem hlas Walburgy Blackové, který v posledních letech nemohl ani slyšet. Hrdlo se mu stáhlo okamžitě, když ji zaslechl, a hrudník zaplnila vlna nenávisti. Nic jiného už ke své matce dávno necítil. Jen vztek a spalující pohrdání.

„Tak Siriusi!" zakřičela znovu a donutila tím Tichošlápka neochotně vstát z postele. 

Ani se nenamáhal jí křikem odpovídat; to už by totiž byla oboustranná konverzace a ne jenom prosté poslouchání jejích nadávek a stížností. Ne, takové věci se svou matkou ze zásady neprovozoval, pokud opravdu nemusel. Líným krokem došel do pokoje s rodovou tapisérií pokrývající celou stěnu. Ani se nenamáhal dívat na všechny ty tváře svých čistokrevných příbuzných vetkaných do zelené látky. Jediný člověk, kterého měl rád, měl svůj obličej z rodokmenu už dávno vypálený. Očekával, že ten jeho se k Andromedině černé skvrně přidá velmi brzy.

„Siriusi Orione Blacku!" zavrčela Walburga okamžitě, když vstoupil do místnosti. „Myslela jsem, že se za tebe už víc stydět nemůžu! A tys mě znovu přesvědčil o opaku!"

„Copak je to tentokrát? Špatně jsem si očistil boty?" ušklíbl se Sirius povýšeně. 

Obvykle ho volala ke každé hlouposti, které se podle ní dopustil. Skoro jako kdyby jí nějaký terapeut doporučil vylévat si na někom svůj vztek a ona si vybrala zrovna jeho.

„Znečistil jsi naši krev!" vyjekla. „Taková ostuda! Nestačí ta tvoje podřadná kolej, ale ty! Ty se dokonce začneš tahat s mudlovskou šmejdkou! Myslela jsem, že hloub už klesnout nemůžeš!"

Siriuse zaplavila prudká vlna strachu. Ta ještě zesílila ve chvíli, kdy zpoza rohu zaslechl hlas své nejstarší sestřenice. Šílený smích Bellatrix Lestrangeové by poznal naprosto kdekoliv; nikdy nepřinášel nic dobrého. Brzy se objevila v rohu místnosti. Vlasy rozcuchané a neupravené, v očích šílenství. Jednou rukou pevně svírala rudé vlasy a vyvracela tak hlavu mladé čarodějky do hlubokého záklonu. Pod světlým štíhlým krkem jí držela svou hůlku a ústa měla zkroucená do spokojeného úšklebku.

„Lily!" vykřikl Sirius hned, jakmile ji poznal. Chtěl vyrazit směrem k ní, ale nedokázal se pohnout ani o píď. Nemohl si dokonce ani vytáhnout hůlku. Neverbální kouzlo spoutání ho zaskočilo nepřipraveného.

„Krásná tvářička," uculila se Bellatrix. „Chápu proč sis ji vybral. Měli bychom ji trochu poupravit, co myslíš?"

„Pusť mě!" zaškubala sebou zrzka bojovně, ale nebylo jí to nic platné.

Bellina hůlka se zableskla a Evansová vyjekla, když jí rudý plamen olízl tvář a nechal po sobě růžovou bolestivou skvrnu. Lestrangeová se zasmála a prudce srazila děvče na podlahu. Druhá tvář kvůli tomu pocítila tvrdou sílu země; čelist děsivě zapraskala a krev se vyvalila skrz pobledlé rty rovnou na tmavou dlažbu místnosti.

„Vždycky mě zajímalo, kolik toho vydrží mudlovští šmejdi," usmála se Bella spokojeně a namířila hůlkou na Lily, která se hrdě snažila postavit zpátky na nohy. „Budeš počítat se mnou, Siriusi, drahoušku? Zjistíme, kdy začne prosit."