Za časů Pobertů

42. Kapitola - Jak na vánoční zázrak

prosinec 1977

Psal se předvečer Vánoc a většina obyvatel Británie trávila den v rodinném kruhu. Připravovali se na slavnostní večeři, věšeli punčochy nad hořící krb a vyprávěli si nejrůznější příběhy. Nejkrásnější období roku zkrátka přinášelo do srdcí klid a mír.

Ne všichni ale měli takové štěstí. 

Lily Evansová seděla v poloprázdném obývacím pokoji, obklopená spoustou krabic a se slzami v očích procházela obsah jedné z nich. Byla plná fotografií a drobných předmětů, které neměly víc než jen sentimentální hodnotu.

„Přestaň se tím tak probírat, nemáme na to čas!" obořila se na ni Petunie, která právě ze stěn sundávala obrazy a dětské kresby, které si manželé Evansovi tak rádi vystavovali.

„Můžeš aspoň pro jednou předstírat, že tě to trochu zasáhlo?" sykla Lily a hřbetem ruky si otřela těch pár slz, které jí vytekly z koutků.

„Nenapadlo tě, že bych to možná měla ráda za z krku právě proto, že mě to bolí? Nejsi jediná, kdo trpí, sestřičko!" ušklíbla se Petty a pečlivě naskládala všechny obrazy do jedné krabice, kterou popsala a zalepila. „Strávila jsem tu mnohem víc času než ty."

„Aha, takže teď budeme pro změnu počítat, která z nás je měla radši, podle toho, kolik času jsme s nimi strávili, hm?"

„Přestaň, Lily!" zamračila se. „Netroufej si mě poučovat! To ty jsi byla ve škole, když já zařizovala pohřeb, rozloučení, hostinu. Byla jsem na to úplně sama. Tak mi tu teď netvrď, jak se nestarám a jak jsem rodiče neměla ráda, buď tak laskavá!"

„Já přece nemohla–," nadechla s zrzka k vlastní obraně, ale to už ji Petty znovu přerušila.

„Jistěže jsi nemohla," odsekla. „Protože ses vždycky starala jenom sama o sebe a o ty svoje úchylný kamarády a naši se mohli přetrhnout, aby ti dali všechno, co jsi chtěla, protože jsi tak moc výjimečná. Všechno, cos udělala, bylo vždycky správně! Když jsem přivedla Vernona, táta div nevyletěl z kůže a potom mi dal kázání, jak moc příšerná partie to je. Přitom z toho tvého dlouhovlasého rockera byl úplně na větvi. Ještě v srpnu tu ten frajírek byl a táta s ním nadšeně několik hodin vykecával! Jak k tomu přijdu já?"

„Není můj a... počkej, cože?!" vyhrkla zrzka překvapeně. „Jak jako, že tu byl? Nic o tom nevím!"

„Jo, tak to je ještě lepší," ušklíbla se Petunie a sváteční servis dala do krabice tak prudce, až se ozvalo tříštění porcelánu. „Kouzelníci měli v očích rodičů očividně vyšší hodnotu, než my obyčejní smrtelníci!"

„To není pravda!" obořila se na ni Lily. „Nesvaluj na mě vinu za svoje neúspěchy, Tuny! Tváříš se, že chceš prožívat dobrodružství, ale ve skutečnosti o nic takového nestojíš. Chceš být jenom obdivovaná!"

„Radši budu mít svůj dokonale nudný život na předměstí, než abych byla zrůda jako ty!" vyštěkla blondýna.

Mladší ze sester už se nadechovala k další peprné odpovědi, když se otevřely vchodové dveře a dovnitř si to nakráčela celá skupina rozesmátých lidí, kteří v tuhle chvíli ještě nevědomky přilili olej do ohně.

„Překvapení!" vyjekla Marlene a se zabahněnými botami skočila přímo na koberec před krbem. „Jaj, pardon, hned to uklidím," uculila se a mávnutím hůlky svou chybu okamžitě napravila.

„Pete, držíš to tam? Asi mi upadnou ruce," křikl James držící špičku rozložitého smrčku kamsi za svoje záda, kde se objevila Pettigrewova světle hnědá čupřina. Ten v odpovědi jenom cosi zahuhlal, jelikož už byl v obličeji celý rudý námahou.