Za časů Pobertů

11. kapitola - Neomluvitelný přešlap

říjen 1975

James Potter běžel přes Bradavické pozemky tak rychle jako snad ještě nikdy v životě. 

Ve všem tom spěchu si dokonce na pokoji zapomněl i svůj neviditelný plášť. V tu chvíli mu na tom ovšem vůbec nezáleželo. Mohlo jít doslova o minuty a každý vteřina navíc by mohla znamenat nenapravitelnou katastrofu. 

Chroptící chýše byla sice v první řadě úkrytem pro Remusovo chlupaté já, ale Pobertové v ní občas trávili svůj volný čas, když se neměli kam jinam ukrýt. V poslední době ji využívali hlavně k přípravě lektvaru, který jim měl pomoci stát se zvěromágy. Potřebovali na něj totiž dostatek klidu, který jim Bradavice samotné neposkytovaly.

James proto tuhle cestu znal jako své boty. 

Dokonce se ani nenamáhal hledat kolem vrby mlátičky dlouhou větev, kterou by stiskl jemu tak dobře známý suk. Hbitým pohybem se vyhnul jedné z větví, která se mu pokusila urazit hlavu. Za to, že se nic nestalo, mohl zřejmě vděčit famfrpálovým tréninkům, které ho naučily být rychlý a ostražitý. Vždyť vrba mlátička nebyla o moc horší, než kdejaký zbloudilý potlouk. Po vlhké zemi se pak záměrně smekl přímo do vchodu tajné chodby. 

Ani tehdy si ovšem nedovolil chvíli oddechu. Na nebi totiž začínal zářit měsíc a Remusova přeměna tak už jistojistě začala. Nedokázal odhadnout, jak velký náskok před ním Severus měl, ale věděl, že ho musí dohonit za každou cenu. 

V úzkém hliněném tunelu, vedoucím pod úrovní země až do Prasinek, bylo příšerné teplo. Nebo to tak po pár minutých zběsilého běhu Jamesovi aspoň připadalo. Z čela mu stékaly kapičky potu a jeho plíce začínaly pomalu vypovídat službu.

„Severusi!" zakřičel co nejhlasitěji dokázal.

Slyšel jenom ozvěnu vlastního hlasu. Nic dalšího. Alespoň do doby než to děsivé ticho, přerušované pouze dusotem jeho bot, proťalo dlouhé a táhle zavytí. Adrenalin vystoupil do závratných výšin a Potter tak dokázal navzdory všem předpokladům ještě zrychlit.

Potom ho konečně zahlédl. 

Černý dlouhý plášť, který se mihl jenom několik metrů před ním. Byl už prakticky před vchodem do Chroptící chýše, když se na něj James vrhl a strhl ho po zádech na zem.

„Co to do tebe vjelo, Pottere?" vyštěkl Severus ihned, jakmile ho poznal, a okamžitě vytáhl hůlku, aby mohl svého soka na oplátku napadnout.

„Seve-rusi. Nemůžeš - nebezpečné - musíme - pryč," dostal ze sebe James přerušovaně, když se pokoušel najít dávno ztracený dech.

Had už se nadechoval k nevybíravé odpovědi, když se znovu ozvalo táhlé zavytí a nelidský kvil. Tentokrát byl daleko blíž. Znělo to skoro jako kdyby jeho původce stál prakticky vedle nich. James věděl, že tenhle tunel není nijak zabezpečený. Jedinou zárukou byla vrba mlátička, která dokázala vlkodlaka udržet mimo školní pozemky.

„Musíme jít, Srabusi!" chytil ho James prudce za předloktí a nevybíravě s ním škubl.

„Nikam nejdu, dokud nezjistím, co se to tu - " Severus se zastavil přímo uprostřed věty, když zaslechl zvuk praskajícího dřeva.

Znělo to, jako když se dlouhé a ostré drápy zarývají do dveří a pokouší se dostat skrz. A přesně taková byla i skutečnost. Remus Lupin už tou dobou netušil, kým ve skutečnosti byl. Cítil jenom pach člověka a slyšel hlasy rozléhající se chodbou. Jediné, co mu stálo v cestě, byly právě těžké dřevěné dveře vedoucí z Chroptící chýše do tunelu.