Za časů Pobertů

23. kapitola - Pes, který štěká, nekouše

leden 1976

Remus přecházel kolem dokola po kolejní ložnici, stejně jako když divoké zvíře obchází své teritorium. Peter, sedíc na své posteli, ho nejistě sledoval a raději se neodvažoval ani muknout, aby se náhodou supění jeho přítele neobrátilo i proti němu. Stejně nevěděl, co by měl říct. Byl ze všech událostí dnešního dne až podivně zaražený.

Na druhou stranu, Sirius se na Náměsíčníka vůbec nedíval. Seděl na okenním parapetu a sledoval, jak za sklem věže poletují drobné vločky, které znamenaly, že zima ještě zdaleka neřekla své poslední slovo. Sníh zasypával okolní pozemky další vrstvou nadýchané peřiny, a pohled na něj byl pro Tichošlápka až podivně uklidňující. Zima byla jeho oblíbeným ročním obdobím. Měl ji spojenou s návštěvami u Potterových a od letošního roku i se svou první láskou. Všechny dobré věci se mu vždycky děly v zimě.  

„Můžeš mi říct, jak dlouho to trvá?" pokoušel se Lupin udržet svůj hlas na uzdě a neznít jako naštvaný kantor, který peskuje svého žáka; moc se mu to nedařilo.

„Od Vánoc," odvětil Tichošlápek. Dýchl přitom na okenní tabulku a prstem na zamlžené sklo nakreslil hvězdu, kterou vzápětí schoval do pokřiveného srdce.

„To je přece víc jak měsíc!" rozčílil se Remus a to tam bylo jeho předsevzetí, že se to pokusí řešit klidně a konstruktivně. „Chceš mi říct, že sis za tu dobu nenašel ani chvilku, abys to milostivě sdělil Jamesovi?"

Sirius přejel dlaní přes svůj nákres na skle, až z něj zbyla jenom neurčitá šmouha. Kdyby bylo stejně tak lehké smazat i všechny starosti, které trápily jeho rozervané nitro. S city to ale tak jednoduché nebylo. 

„Milý Jimmy, neuvěříš, co se mi nedávno stalo. Pamatuješ onehdá, jak jsi na Lily marně čekal u Pacinkové? Tak tam nepřišla, protože si mě našla na astronomický věži, kde se na mě prakticky vrhla. Ani nevím, jak se to stalo, ale jsem v tom až po uši. No není to super? Konečně máme další společný koníček!"

„Ty ji miluješ?" ozval se až doteď mlčící Peter, který si už nějakou dobu objímal kolena rukama a opíral o ně bradu. Sledoval Tichošlápka malýma očima odrážejícíma soucit i pochopení.

„To bylo jen pro ilustraci, Pete. Neslyšel jsi ten sarkasmus?" vyhnul se Sirius přímé odpovědi s uštěpačností sobě vlastní a okamžitě se pokusil odvést hovor jiným směrem.

Seskočil z parapetu a rozešel se přímo proti svému zjizvenému příteli. Říká se, že nejlepší obranou bývá útok, a přesně tímhle krédem se Tichošlápek momentálně řídil. Vždycky to tak dělal. I doma už vzdal pokusy mlčet a vyslechnout si všechna kárání v pokoře. Naučil se bránit. Občas bylo jednodušší pokusit se toho druhého zastrašit, než mlčet a poslouchat. 

„Remusi, přestaň si hrát na dobrou vílu kmotřičku a dostaň to ze sebe, hm? Ven s tím! Vždyť přesně víš, co mi chceš říct, nebo snad ne?"

Ve skutečnosti mu bylo jedno, co si o něm Remus myslel.  Každý Black se v první řadě vždycky zodpovídal jenom sám sobě. A kdyby někomu opravdu dlužil vysvětlení, byl by to James, ne Náměsíčník. 

„Chtěl jsem ti jen připomenout jaký jsi sobec, ale ty nejsi jenom to. Jsi lhář a ještě k tomu vážně mizerný přítel!"

„Říká někdo, kdo nám dva roky lhal o svém malém tajemství." Naznačil Sirius ve vzduchu uvozovky, načež mávl rukou směrem k Peterovi. „Asi se všichni shodneme, že nejčestnější z nás všech je tady Pete."

„Copak se vůbec neposloucháš, Siriusi?" štěkl Remus na oplátku. Tichošlápek by se skoro vsadil, že v jeho hlase zaslechl zavrčení. Hned na to se ale opět ztišil, jen přidal na důrazu. „Tady se přece nebavíme o tom, kdo je lepší a kdo horší! James, i když se občas nepochybně chová jako idiot, si tohle nezaslouží. Řekni mu to. Stejně to časem praskne. Tohle se nedá tajit věčně."