Za časů Pobertů

41. Kapitola - Dokud slzy nevyschnou

listopad 1977

Oslava svátku všech svatých bývala jednou z nejoblíbenějších částí roku pro většinu bradavických studentů. Stoly se prohýbaly pod spoustou jídla, které s láskou připravovali domácí skřítci a Velká síň byla zaplněná hlaholem a veselím. Nikdo v ten den nemyslel na zlo, rozpínající se za zdmi školy, a všichni si užívali uvolněnou atmosféru strašidelného večera.

James Potter, se zlatým odznakem primuse připíchnutým na hrudi, se ze všech sil pokoušel dostát svému zodpovědnému postu a místo žertíků mířených proti Zmijozelským tak raději předváděl svému okolí kouzelnické triky s kartami, které se přes léto naučil. Tím alespoň nemohl popudit nikoho z učitelského sboru. Dokonce by skoro přísahal, že ho Brumbál chvílemi sledoval se spokojeným pohledem, skrytým za půlměsícovými brýlemi.

„U Merlinových vousů, proč se učíš mudlovské triky, když jsi kouzelník?" zavrtěla Alice nechápavě hlavou, když vytáhl z rukávu srdcové eso a s úsměvem ho podal Lily, která seděla naproti němu, přímo vedle Tichošlápka. 

Sirius zrovna zvedl hlavu od večeře a měl tak tu čest zahlédnout nesmělý úsměv, který se objevil na zrzčině tváři. To, jak si dala vlasy nervózně za ucho a přijala od Jamese kartu, na chvíli otevřelo staré rány. Kdysi tenhle úsměv totiž patřil jemu. Pokoušel se bojovat se svíravým pocitem, který mu naplnil hrudník, ale nakonec to vzdal a radši se s neupřímným zájmem vrátil ke svému dezertu.

„Protože je to sranda, no ne? Mě připadá super, že se toho naučili tolik i bez hůlky!" vyprávěl Potter nadšeně a ještě dalších deset minut se pokoušel Alici přesvědčit o výhodách magických triků.

„James má pravdu!" přitakal Peter. „Mudlové jsou občas lepší než kouzelníci. Vždyť třeba Srabus se ani nenaučil mýt si vlasy!"

Tichošlápkovi Petova připomínka vrátila úsměv do tváře. Rozesmál se a natáhl ke svému spolužákovi ruku, aby si mohli plácnout na povedený vtip. Ať už jim bylo jedenáct nebo osmnáct, strefovat se do Severuse Snapea zkrátka nikdy nepřestalo být jejich oblíbenou kratochvílí. I Potter se krátce zasmál, než si uvědomil, že by to asi dělat neměl, pokud chce dobře vycházet s Evansovou. Místo toho tak zmlknul a ještě se pohoršeně podíval po Petovi se Siriusem. Dokonce i krátce zavrtěl hlavou a dal si záležet na pohledu plném odsouzení.

Kolem stolu se na chvíli rozlilo podivné ticho, když se na něj všichni přítomní nechápavě zadívali. Sirius si vyměnil krátký pohled s Lily, načež oba vyprskli smíchy.

„To bylo trochu přes čáru, co?" uvědomil si James a ztěžka si povzdechl, než se i on přidal k jejich veselí.

„To bylo tak moc přes čáru, žes tu čáru ani nemohl vidět, brácho," uchechtl se Sirius a znovu si plácnul s Peterem sedícím vedle.

„Určitě?" ujistil se ještě Potter pohledem na Lily.

Nikdy nepřestal šaškovat, i když postupem času alespoň přesedlal na decentnější styl. Ve skutečnosti se mu dost ulevilo, že ani Evansová už si tolik nebrala jejich vtípky mířené proti Srabusovi. Dokud mu neubližovali fyzicky, dokázala přimhouřit všechny oči, které měla, a občas se k nim dokonce i přidala. Ještě stále mu totiž nezapomněla, že ji nazval mudlovskou šmejdkou.

„Určitě Jimmy," potvrdila vesele.

James jenom s úsměvem trhnul rameny a prohlásil: „Člověk se pořád učí, no ne?"

„Hele, hele," přerušila je všechny z ničeho nic Marlene, která náhodou očima zabloudila směrem ke vchodu do Velké síně. „To je přece Remus!"