Za časů Pobertů

6. kapitola - Kam chodí vlci výt

březen 1973

„Měla bych mu napsat dopis? Nebo bych mu spíš měla darovat pár čokoládových žabek?" zašeptala Lily do ucha Mary Macdonaldová, sedící v tureckém sedu na pohovce společenské místnosti. Byla u toho celá červená a neustále se rozhlížela kolem sebe, jestli je náhodou někdo neposlouchá.

Mary byla snědé černovlasé děvče původem ze Skotska. Pocházela ze smíšené rodiny, takže znala dobře svět čarodějů stejně jako mudlů. V prvních měsících školy byla pro Lily nedocenitelnou pomocnicí v jakýchkoliv palčivých otázkách týkajících se kouzelnického světa. Ať už šlo o problematiku domácích skřítků, famfrpálu nebo třeba o ministerstvo kouzel. Na každou otázku odpovídala vždy vstřícně a trpělivě. A přesně z toho důvodu jí Lily ještě stále jedním uchem poslouchala, když už po stopadesáté rozebírala zas a znovu to samé téma.

„Mary," povzdechla si Lily unaveně, „uvědomuješ si, že by se ti jenom vysmál, že? Jako všem ostatním."

Snášela tohle brebentění své kamarádky několik posledních týdnů a dennodenní konverzace o dokonalých vlasech, očích a dokonce snad i pupíncích Siriuse Blacka ji začínala pomalu rozčilovat. Vůbec netušila, co se to s některými děvčaty přes letní prázdniny stalo.

Mělo to ovšem jednoduché vysvětlení – puberta.

S dvanácti až třináctiletými děvčaty začínala příroda dělat divy. Už to nebyly zakřiknuté prvačky a pomalu začínaly dělat oči na stejně staré nebo dokonce starší chlapce. A ač se to Lily zdálo nepochopitelné, velká spousta pozornosti se zaměřila právě na jejího spolužáka Siriuse.

Jistě, i ona musela přiznat, že jeho pokřivený úsměv a jedno oko věčně skryté za závojem hustých tmavých vlasů, měly své osobité kouzlo. Jenže jeho nafoukané a posměšné chování tuhle skutečnost naprosto přebylo.

A stejný, ne-li ještě horší případ, byl i jeho nejlepší přítel Potter. Ten se navíc ve společenské místnosti věčně promenádoval se svým novým koštětem a neustále si cuchal vlasy, aby vypadal jako kdyby právě létal po famfrpálovém hřišti.

Jeden byl horší než druhý. A mimoto bylo určitě něco málo pravdy na faktu, že chlapci dospívají později než dívky. Žádný z nich se totiž o očividný zájem děvčat příliš nestaral. Žili si ve svém světě plném záškodnictví a jejich největší starostí bylo, jak zas a znovu vypéct školníka Finche.

„Takže myslíš, že bych to tak měla nechat být?" povzdechla si Mary nešťastně. „Ale třeba čeká zrovna na mě! První pusu mi dá u jezera na pozemcích, po škole se vezmeme a vychováme dvě děti. Budou mít vlasy po něm!"

Lily se musela kousnout do rtu, aby se při pohledu na zasněný výraz své přítelkyně nerozesmála. Musela přiznat, že to měla Mary dobře naplánované a rozhodně nechtěla ničit její vzdušné zámky. Co by to byla za kamarádku.

„Možná bych zkusila ty čokoládové žabky," doporučila jí zrzka s úsměvem a zaměřila pozornost na světlovlasého obtloustlého chlapce, který si k nim z ničeho nic přisedl na pohovku před krbem, takže donutil Mary okamžitě zavřít pusu na zámek.

„Ahoj, Pete," usmála se Lily na svého spolužáka.

„Ahoj," pozdravil Pettigrew plaše, „mohl bych mít prosbu, Lily?"

„Jistěže mohl. Pomůžu, jak budu moct."

„Víš, m-mám trochu strach, že mě chce Křiklan na konci ročníku nechat pr-propadnout. Dal mi možnost napsat esej, a-abych si vylepšil známky, ale prý má být výjimečná. Vůbec n-nic mě nenapadá a myslel jsem... no... že bys mi mohla po-pomoct," vykoktal Peter nešťastně a přitom si prsty hrál s rukávy svého hábitu.