Za časů Pobertů

7. kapitola - Tvé tajemství je i naše

březen 1973

„Nejsem tu špatně?"

Remus stál ve dveřích chlapecké ložnice a překvapeně hleděl na své tři kamarády. Ti seděli v kruhu uprostřed místnosti a všude kolem nich leželo množství nejrůznějších knih a učebnic. Znal je bezmála dva roky a za tu dobu je ani jednou neviděl takhle zabrané do studia. To bylo přinejmenším podezřelé.

„Reme," vyhrkl nadšeně Peter, „schovali jsme ti pár sirupových košíčků od snídaně."

„Vážně? To jste hodní," pousmál se Remus a několika kroky přešel ke svým spolužákům. „Co se s vámi u Merlina stalo? Ani před zkouškami se tolik neučíte."

Dnes večer byl extrémně bledý. Včerejší přeměna byla z nějakého důvodu ještě nepříjemnější než obvykle a on byl příšerně vyčerpaný. Sice celý den dospával na ošetřovně, ale ani tak se necítil příliš dobře. Přisedl si ke svým kamarádům jenom velice opatrně, jelikož celá jeho záda zdobily dlouhé čerstvé šrámy, které se ani po profesionálním zásahu madame Pomfreyové zatím dokonale nezhojily.

„Dělali jsme si takový menší průzkum, Náměsíčníku," začal James opatrně a podal mu talíř plný sirupových košíčků.

Chtěl Remuse trochu uklidnit, než na něj tu novinku vybalí. Jeho snaha se nicméně minula účinkem a měla spíš úplně opačný efekt. Lupin se začal nervózně ošívat a těkat očima po knihách rozložených na zemi. 

Talíř s cukrovím sice přijal, nicméně si z něj nevzal jediný kousek.

Pohled zelených očí se zastavil až na jedné z knih, která ležela na vrcholu celé hromady. Byla otevřená dokořán a v levém horním rohu se krčil černobílý nákres vlkodlaka vyjícího na měsíc. V ten okamžik se mu téměř zastavilo srdce. Připadal si, jako kdyby ho někdo hodil do ledové vody a ještě mu podržel hlavu pod hladinou.

Vědí to. Tohle je konec.

Nedokázal na ně zvednout pohled. Pochopil, že realita ho právě dohnala, ač doufal, že k tomu nedojde. Nebo alespoň ne takhle brzy. Ruce držící talíř se mu najednou roztřásly tak moc, že se jeden ze sirupových košíčků skutálel dolů, kde zůstal krémem přilepený k jedné z knih. Nakonec mu třesem povolily i všechny prsty a porcelánový kus nádobí dopadl s hlasitým zařinčením na podlahu, kde se rozlomil na jednotlivé střepy.

„Náměsíčníku?"

„Jsi v pohodě, Remusi?"

„Reme?"

Lupin nevnímal žádné slovo, které jim vyšlo z úst. Chtěl křičet, utéct z ložnice, chtěl se odejít skrýt do Chroptící chýše a tam zůstat na věky věků. Nebo aspoň do doby, než by umřel hlady. To všechno mu připadalo jako přijatelnější možnost, než se podívat do očí svých přátel a vidět v nich strach a opovržení, které očekával.

Chlapci ho nicméně obklopili dřív, než svůj bláznivý plán stihl uskutečnit. Stačil se pouze postavit na nohy a udělat jediný krok ke dveřím, když mu Sirius zastoupil cestu.

„Notak, Náměsíčníku," položil mu Black chlácholivě ruce na ramena. „Hlavně dýchej. Dej si sirupový košíček, posaď se mezi nás a promluvíme si o tom tvém malém chlupatém problému, ano?"

Remus se jenom jedinkrát pokusil o odpor a jakmile zjistil, že mu není k ničemu, vzdal jakékoliv další snahy o útěk. Místo toho se znovu usadil mezi horu knih a s očima stále zabodnutýma do země seděl a čekal na ortel svých přátel.

James si důležitě odkašlal a začal přecházet sem a tam po ložnici s jednou rukou za zády. Napodoboval tak profesora Reeda, který ten rok učil Obranu proti černé magii. Byl to drobný zrzek, který se na roli učitele příliš nehodil. Možná proto si z něj chlapci tak rádi dělali legraci.

„Takže, náš nejdražší Remusi," začal Potter a prstem si po nose posunul brýle blíž k očím. „První se sluší říct, že veškeré zásluhy na dnešních objevech má náš drahý přítel Peter. Ukloň se, Pete."

Pettigrew vyskočil na nohy a za Siriova hlasitého tleskání se uklonil na všechny strany. To konečně donutilo Lupina nadzvednout hlavu a přelétnout je nejistým pohledem. 

Jeho přátelé totiž vůbec nevypadali vyděšeně. Vlastně se zdálo, že mají až nepochopitelnou radost ze své pečlivě připravené scénky.

„Jako největší zádrhel tvého drobného problému vidíme, na základě našeho hlasování s výsledkem tři ze tří, naprosto nevyhovující izolaci. Úplně zbytečně ti způsobuje další bolesti, kterých by se v určitém případě dalo vyvarovat."

„Jak to myslíte?" dostal ze sebe Remus zaraženě.

„Pssst. Prosím, nevyrušujte přednášejícího, pane Lupine, nebo budu vaší koleji nucen strhnout body!" pokáral ho James a varovně zahýbal ukazovákem, než pokračoval. „Z dostupných zdrojů, z nichž většina pochází z knihovny s omezeným přístupem, jsme došli k jedinému závěru: Potřebuješ při úplňku společnost."

„Zbláznili jste se?!" vyhrkl Lupin a lehce se zamračil. „Chápeš vůbec, o čem tady mluvíš, Jamesi? Chcete snad skončit jako já?"

„Odebírám Nebelvíru dvacet bodů!" Praštil Potter rukou do dřevěného sloupu u postele, až ho rozbrněla dlaň. S tichým syknutím s ní zatřásl, ale nenechal se tím dál omezovat. „Důležitým poznatkem pro nás bylo, že vlkodlak je podle všeho nebezpečný jen a pouze člověku. Na rozdíl od toho existuje několik na sobě nezávislých studií, které dokazují, že přítomnost jiných zvířat dokáže vlkodlaka naopak účinně zklidnit."

„U Merlinových vousů, Jamesi," přerušil ho Sirius s útrpným zakvílením. „Všichni už jsme pochopili, že tvým největším snem je očividně učit bandu dětí. I když bys byl spíš skvělý dozorčí v Azkabanu. Možná bys dokonce připravil mozkomory o práci, protože poslouchat tě by bylo pro vězně daleko větší utrpení. Můžeš se laskavě dostat k jádru věci?"

James se na Siriuse s úšklebkem zapitvořil, ale hned potom ze země sebral jednu z knih, kterou se slavnostním výrazem podržel Remusovi přímo před nosem. Prstem přitom poklepal na velký nadpis na její pravé stránce.

„Tramtadadá! Tady máš odpověď!"

Lupin si z jeho rukou opatrně převzal tlustý svazek a zadíval se na těch pár písmen, která mu příliš mnoho neříkala. Téměř ihned na Jamese zvedl hlavu a nechápavě se zeptal: „Co je to zvěromág?"

„Tvoje propustka na svobodu, Náměsíčníku," usmál se Sirius a vyměnil si s Jamesem i Peterem spokojený pohled.

Remus nic z toho nechápal. Netušil, co je to zvěromág, ani jak by mu to vlastně mohlo pomoct. Ve skutečnosti ho to v tu chvíli ale vůbec nezajímalo. Ovládla ho totiž hřejivá vděčnost, kterou pocítil ke svým přátelům. Nejen, že ho nezavrhli, jak očekával, ale dokonce se semkli, aby mu dali najevo, jak moc pro ně znamená.

Nedokázal potlačit vlnu dojetí, která se přihnala stejně rychle jako patronovo zaklínadlo. Ovlivněn obrovským množstvím emocí zabořil obličej do vlastních dlaní a rozplakal se. 

James, Sirius i Peter se kolem něj v tu chvíli semkli jako jeden a sevřeli ho v hromadném objetí.

Přesně v ten večer se Remus poprvé cítil jako že někam opravdu patří. Bez jakýchkoliv lží a přetvářek, které ho doprovázely celým životem. Našel si v Bradavicích svou druhou rodinu a prožil s ní nejšťastnější období svého života. 

A ty vzpomínky už mu nikdy nikdo nemohl vzít.