What's the truth

1. What is my life?

Samantha's POV

Seděla jsem jako vždy v poslední lavici u okna a modlila jsem se, aby už konečně zazvonilo a já mohla jít domů. Nesnášela jsem to tu, hlavně když mě všichni nesnáší a šikanují. To je asi to nejhorší, co člověk může zažít.

Když jsem byla ještě na prvním stupni, každý den jsem zažívala slovní šikanu a posměšky okolí. Chápu, že oproti tělesné šikaně je to ještě dobré, ale já si tehdy myslela, že je to naprosto normální. To je posle mě na tom to smutné. Patřilo to k mé denní rutině a já to brala jako samozřejmost. Od té doby se vše změnilo, ale vše má své následky. Kdybych si tímto nemusela procházet, možná bych na tom momentálně byla lépe. Netrpěla bych depresemi, úzkostmi a nedokázala bych si úmyslně ublížit. Bohužel se to ale děje.

Z mého přemýšlení nad minulostí mě vyrušil školní zvonek. Nemohla jsem se dočkat až dojedu domů a budu mít od všech těch lidí pokoj. Žiji pouze s matkou, která je pořád jen v práci, takže ji potkávám opravdu jen zřídka. Svého otce jsem nikdy nepoznala. Možná proto, že když máma otěhotněla, neváhal ani sekundu a odešel.

Jakmile jsem odemkla vchodové dveře, vyzula jsem si svoje boty a běžela do po schodech směrem k mému pokoji. Školní batoh jako vždy skončil v rohu pokoje a to jediné, co mě zajímalo byla má postel. Oh bože, jak já ji miluju. Tohle je ta nejlepší část dne. Konečně jsem si mohla lehnout. Vytáhla jsem si z kapsy telefon a najela na sociální sítě. Dříve mi spolužáci posílali posměšné zprávy, ale teď už se to neděje. Přestalo je to bavit a oni si to nechávají do školy, kde si do mě pořádně kopnou.

Na telefonu jsem byla až do večera. To už začala přicházet ta horší část dne. Začínám to přemýšlet a to snad nikdy nedopadá dobře. O mých psychických problémech nikdo neví, proč by taky někdo měl, že? Nemám se ani komu svěřit. Mám tajný účet na twitteru, naštěstí o tom nikdo ze spolužáků neví. Začali by mi ještě nadávat že patřím na psychiatrii - což je možná pravda.

Chápu, že to je pro někoho hnusné, ale když se cítím opravdu blbě a ublížím si, občas to vyfotím a hodím to tam. Nemám nikoho, komu bych to mohla říci a takto se cítím alespoň trochu lépe. Někdo to může vidět a já můžu mít pocit, že o mém stavu alespoň někdo ví, když nemám kamarády ani odvahu na to, abych to někomu řekla.

Dnes mě moje deprese neminula. Ležela jsem zachumlaná pod peřinou a po tvářích se mi pomalu kutálely slzy. Většinou to končí tím, že sedím v koupelně na zemi kde mrznu a v ruze mám žiletku. Takto to končí ve většině případech.

A jelikož jsem taková, jaká jsem, tak jsem pořídila jednu fotku krve, abych ji mohla dát na svůj twitter.

Po nikom nepožaduji, aby mě pochopil, ale i tak občas naivně doufám, že na světě je ještě někdo takový, kdo dělá a cítí se tak jako já a kdo by nad tímhle znechuceně nenakrčil nos.

Už jsem pomalu usínala, abych nabrala síly na další den, ale někdo mi můj vysněný spánek zřejmě nechtěl dopřát. Zvuk upozornění jsem okamžitě poznala. Twitter. To mě doslova probralo, protože mám nula sledujících a netuším, proč by mi přicházelo oznámení. Doufám, že nikdo nezjistil že jsem to já. Už tak mám problémů dost. Pomalu jsem odemkla svůj telefon a najela na zprávy na twitteru. Dřív než jsem si to mohla vůbec promyslet jsem zprávu otevřela.

Haz: „Proč to děláš? Vyřešíš tím něco? Budeš zohavená, navždycky! Je to zbytečné"

Jo, super, tohle jsem opravdu potřebovala. Lekce, jaký blbosti dělám. Jako bych to bez tebe nevěděla.

Samantha: „Taky Tě zdravím."

Odepsala jsem poněkud otráveně a zase zalehla do postele. Jediný, na co jsem myslela byl spánek. Toho jsem za poslední dny moc neměla. Bohužel se mi ale zase rozdrnčel telefon.

Haz: „Ty to nechápeš?"

Ten mě jen tak spát nenechá. Pomyslela jsem si.

Samantha: „Nevím ani kdo jsi, ale vím že je to moje věc a ty si děsně otravnej a vlezlej"

Odeslala jsem rychlou odpověď a dál koukala na twitter, protože mi bylo jasné, že se mi okamžitě dostane odezvy.

Haz: „Musíš mě znát, abych ti mohl pomoct? PS: ty taky nejsi nějak extra milá"

Samantha: „Tak to ti děkuju za lichotku. A jestli mě omluvíš, pane Otravo, ráda bych se vyspala. Budu ráda kdybys už nepsal."

Haz: „Tak lehce se mě nezbavíš. Já se nevzdávám. Vždy je po mém"

Haz: „A dobrou noc zlato"

_

Tramtadadáááá :D Tady je officiálně můj první díl fanfikce. Vím, že to asi není nic moc, ale byla bych ráda, kdyby jste tomu dali šanci :) Samozřejmě bych se co nejvíce snažila a časem se snad i zlepšovala :) Dejte mi vědět Váš názor, budu ráda :)

PS: taky tak milujete 'Perfect' ?! :D Já jsem závislá :3

xxLoveYa

25.3.2017 - Příběh není dopsaný, ale jelikož bych se chtěla k psaní vrátit, tak ho trochu poupravím. Díl po díle. Netvrdím, že se děj změní, ale myslím, že můj styl psaní byl trochu jiný, než bych momentálně chtěla. Takže jestli toto někdo čte, budu ráda, když budete můj příběh nadále číst, i kdyby odznova. Děkuji