What's the truth

3. My name is Luke

„Podívej se, jak dneska vypadá" , slyšela jsem šepot svých spolužaček. Jako kdyby mě to zajímalo. Nejsem dokonalá, hezká, dokonce budu celá zjizvená, ale radši budu cokoli než jako ony. Sedla jsem si do poslední lavice k onu a čekala až začne matematika. Chodím do druháku a je mi 17. 

Jako každý jiný den jsem vynechala oběd. Měla jsem své důvody. Například, že jídlo není jedlé a nemám si ke komu sednout. Vydala jsem se tedy ke své skříňce, na které byl nalepený jeden papírek se škaredou nadávkou, který jsem jako vždy prostě jen zmuchlala a vyhodila do odpadkového koše poblíž mě. Od začátku prváku jsem si už docela dost dobře zvykla a nechápu, jak je to ještě pořád může bavit. Dala jsem si učebnice do skříňky, ze které jsem si vytáhla svojí tašku a vydala se směrem na autobus. Ke vchodovým dveřím jsem to zase vzala poklusem, takže jsem si neznámé osoby všimla až v moment, kdy jsem skončila na zemi.

„Proboha, promiň. Omlouvám se, kristepane.." slyšela jsem nadávky a hned na to se mi před obličejem objevila natažená ruka. Chytla jsem se jí a s pomocí se postavila. Když jsem se koukla na člověka, díky kterému jsem skončila na zemi, na chvíli jsem zapomněla dýchat. Byl to kluk alespoň o hlavu vyšší než já, blond vlasy vyčesaný nahoru, piercing ve rtu a docela dost hezký. Ale koho to zajímá. Stejně si do mě jenom kopne. 

„Sakra, omlouvám se. Jsi v pořádku?" zeptal se mě se starostlivým výrazem ,ale já jsem nereagovala. Musela jsem si ho celého prohlédnout znovu. A taky jsem se trochu bála promluvit.

„Jo, jasně, dobrý" potvrdila jsem mu s mírných úsměvem. Moje srdce bylo jako o závod. Měla jsem na chvíli strach, že mě zase shodí na zem a navíc měl dokonalý úsměv.

„Těší mě, jsem Luke" usmál se na mě a tím mi odhalil jeho perfektní chrup.

„Samantha" odpověděla jsem mu a přijala jeho napřaženou ruku a potřásla jsem si s ním. Popravdě jsem se po tom cítila divně, protože tohle podle mě lidi v našem věku nedělají, ale když je to pro něj normální, nebudu mu to brát. Nepotřebuji, aby se na mě díval jako ostatní na této škole.

„Hele, já už musím. Ale třeba se ještě potkáme" Mrknul na mě a já už jenom sledovala své vzdalující se záda. I přes tričko bylo poznat, že mu na jeho postavě záleží. Bože, nad ničím takovým jsem nikdy normálně nepřemýšlela. Možná proto, že jsem ještě nikdy nepotkala nikoho tak hezkého, přitažlivého a hlavně hodného.

Když jsem se po chvíli vzpamatovala, pokračovala jsem v cestě na autobusovou zastávku.

Doma se nedělo nic neobvyklého. Vysprchovala jsem se, najedla a zalehla do postele. Klasika. Ještě že je zítra víkend. Když jsem najela na twitter a vzpomněla si na něho, uvědomila jsem si, že ani nevím kdo on je.

Samantha: „Jak se vlastně jmenuješ?"

Naklikala jsem otázku a doufala v rychlou odpověď. Jak bych mohla vůbec pochybovat, že?

Haz: „Harry"

Samantha: „Popravdě, už to jméno zní egoisticky"

Haz: „Tak jo. Budu dělat že tohle jsem nečetl. Přejdeme k té lepší části. Dala jsi mi jeden den a já bych ho rád využil. Takže bych byl rád, kdyby jsme se trochu poznali. Napíšeš mi něco o sobě?"

Samantha: „No tak dobře. Tak jak už víš, jmenuji se Samantha, je mi 17 a bydlím na okraji Londýna. Žádná novinka. Nemám kamarády a nejsem na tom nejlíp, jak už sám víš."

Haz: „Udělám cokoli pro to, abys byla šťastná." Když jsem si to přečetla, na chvíli jsem se nad tím pozastavila. Něco takového mi ještě nikdo nikdo neřekl a ani nenapsal.