What's the truth

8. Beach

V Pondělí ráno mě jako vždy vzbudil nepříjemný zvuk mého budíku. Nechápu, co za idiota toto vymyslel. Asi po pěti minutách jsem se konečně dokopala k tomu, abych vstala. Napřed jsem si to namířila do koupelny, kde jsem se lehce namalovala, protože jak už jsem říkala, o vzhled mi moc nejde, nejsem školní hvězda. S batohem jsem seběhla schody a v kuchyni jsem si uvařila kafe. Asi po pěti minutách jsem dopila kafe, poklidila hrnek a začala se obouvat do svých bot.

Když jsem otevřela vchodové dveře, brada mi spadla až na zem. Před naším domem stál černý Range Rover. O přední dveře se ležérně opíral Luke, celý v černém s červenou flanelovou košilí. Na dálku jsem mu oplatila jeho úsměv na přivítanou a rychle se otočila, abych mohla zamknout a zároveň, aby neviděl můj výraz. Nejde to ani popsat, ten pocit. Nejsem na to zvyklá, ale je to úžasný. Fakt. Schovala jsem si klíče do batohu a pomalu se vydala k Lukovi a jeho autu. To muselo stát peněz. Já ještě nemám ani řidičák, když je mi sedmnáct. 

Přišla jsem k němu a nevěděla, co udělat. Popravdě, byla jsem docela nervózní, i když nemám žádný pořádný důvod. Prostě nejsem zvyklá na to, že se se mou někdo baví, takže nemám vůbec ponětí, jak se v určitých situacích chovat. 

„Ahoj" pozdravila jsem ze slušnosti. Nebyla jsem si jistá, jak se chovat, přece jen, známe se opravdu krátce a on už mě očividně vyzvedává ráno do školy.

„Ahoj" usmál se a začal se přibližovat. Netušila jsem, co chce udělat, a tak sem tam stála na fleku jako sloup. Luke ke mně přišel a objal mě. Byl to pro mě šok. Obmotal své ruce kolem mého krku a držel. Po chvíli co jsem se vzpamatovala jsem ho obejmula kolem pasu, více se na něj natiskla a nasála jeho vůni. Voněl úžasně.Chvíli jsme tam jen tak stáli a užívali si objetí toho druhého. Připadalo mi to jako hodiny, ale i jako sekundy, než se odtáhl.

„Můžeme?" řekl potichu, načež jsem jenom přikývla a pomalu nasedla na místo spolujezdce. Po chvíli nastoupil i Luke, nastartoval a rozjel se směrem ke škole. Cestou zřejmě ani jeden z nás neměl potřebu mluvit, oba jsme totiž byli potichu a ani jeden z nás se k ničemu neměl. Když jsme dorazili ke škole, parkoviště už bylo polo-plné a venku před školou postávalo mnoho skupinek studentů, které se spolu bavily. Pomalu jsem vylezla z auta, hodila si batoh na záda a přešla k Lukovi, který právě zamykal auto. Bok po boku jsme se vydali do školy. Bylo vidět, jak na mě každý kouká ještě víc než obvykle, zřejmě proto, že jsem neměla žádné kamarády a najednou tady se mnou jde Luke, kterého spousta studentů určitě ještě neznala, ale podle pohledů některých holek bych mohla prohlásit, že se jim opravdu zalíbil a já jsem vedle něho musela vypadat jako naprostej křen. 

Ve škole jsme se každý vydali svou cestou, přesněji spíš směrem ke svým skříňkám. Jako vždy, jsem na ní našla pár nehezkých vzkazů, která jsem odlepila nebo smazala, vzala si potřebné učebnice na moji první hodinu, což byla matematika a vydala se směrem do své třídy. Sedla jsem si tedy do nejzazší lavice až úplně vzadu u okna, odkud jsem většinu hodiny koukala z okna.

Den ve škole byl stejný jako všechny doposud. Nudné sedění na hodinách, ze kterých jsem si toho moc neodnesla, stálé poslouchání pomluv a urážek na mou osobu a mnoho dalšího. Neměla jsem v plánu jít na oběd, ale dnešek se zřejmě ukázal jako výjimka.

„Sam! Pojď, jdeš na oběd?" kývl směrem ke dveřím jídelny, která byla už skoro plná. Nechtělo se mi, opravdu, ale když tomu kukuči se prostě nedalo odolat a navíc..no co, je to přece jen jídelna, ne? Nenápadně jsem přikývla a vydala se za Lukem ke dveřím jídelny, které mi podržel otevřené, abych mohla vstoupit a poté jsme si to zamířili k pultu, aby jsme si koupili oběd. Jelikož jsem v jídelně už poměrně dlouho nebyla, už jsem zapomněla, co všechno tady je, takže mi Lukovo pomalé tempo naprosto vyhovovalo. Nakonec jsem si koupila nějaký obyčejný a navíc levný salát a k tomu vodu.