What's the truth

6. Cinema

Chvíli jsem na tu zprávu jen tak koukala. Nevěděla jsem, co dělat. Nikdy jsem ho nepotkala, nevím, jaký je, kdo to vůbec je. Vím jen to, že on se mi jako první dostal pod kůži - v dobrém smyslu slova. On začal moje zlepšování nálad. Jemu jsem za to všechno vděčná. I když teď mám Luka, mám ho vlastně díky němu. Ale nevím, jestli na to jsem připravená. Jednou určitě, ale teď? Potkat ho třeba zítra? Nejsem si jistá, že to chci, že si to přeji. Bojím se, že v realitě by to nebylo jako přes zprávy. Ztratila bych hlavního člověka, a to já nechci, opravdu ne.

Samantha: „Děkuju Harry, opravdu. Ale nevím, jestli jsem už připravená. Musím si to promyslet. Děkuju za všechno"

Haz: „Dobře, chápu. Jen chci, aby jsi věděla že hodně cestuji a v Londýně nejsem moc často. Jen pro informaci. Neděkuj, já nic neudělal"

Samantha: „Ale ano. Děkuj ti za všechno Harry"

Samantha: „Už budu muset jít. Měj se hezky, napíšeme si později, pa"

Haz: „Ahoj"

Samantha: „Jo, a Harry? Taky tě mám ráda"

Uzamkla jsem telefon a položila ho nazpět na stolek. Musela jsem se usmívat jako idiot. Když jsem vzhlédla, přede mnou stál Luke.

„Kdo to byl?" zeptal se mě.

„To nic, jenom mamka. Napsala mi jak se má. Neuvidím ji měsíc" usmála jsem se na něho a vrátila se zpět k lince, kde jsem měla v plánu začít vařit. Popravdě, ani nevím proč jsem mu lhala. Protože mi je blbý říct, že i když ho tu mám, tak si píšu s klukem kterého jsem nikdy nepotkala? Nebo proto, že mu do toho vlastně nic není? Možná od obojího trochu. Obojí jsou důvody. A podle mě, i docela dobré důvody. Každý to vidí jinak.

„Co kdybych ti pomohl? Měli bychom to rychleji" navrhl Luke a já jenom přikývla. Je to lepší, než kdybych musela vařit sama. Našla jsem zbytek věcí, které jsem potřebovala a dali jsme se společně do toho.

Po dlouhé hodině bych mohla oficiálně prohlásit, že jsme hotovi. Udělali jsme špagety s kečupovou omáčkou. Popravdě, nikdy jsem se u vaření tolik nenasmála. Většinu času jsme spíš dělali hovadiny místo vaření, ale co. I když to zřejmě bude znít sobecky, myslím, že jsem si to konečně zasloužila - kamaráda - po tom všem. Každý jsme si vzali talíř a nandali si, kolik jsme chtěli. Zasedli jsme společně k pultu a pustili se do toho. Musím se pochválit, nebylo to špatný.

„Tak co, půjdeme do toho kina?" přerušil ticho Luke. Naštěstí to nebylo trapný ticho, to je strašný. Jen se každý soustředil na svoje jídlo, nebo alespoň já. Měla jsem už strašný hlad.

„Ehm, jo jasně, klidně. Co dávají?" zeptala jsem se ho nazpět.

„No, takže je tady jeden akční, pak romantický, který okamžitě vyškrtávám, krvák, horror a animák.." vyjmenoval mi všechny druhy filmů které dávají. Popravdě, ani nevím na co bych šla.

„Ani nevím, na co bys šel ty?" zeptala jsem se ho s úsměvem. Poslední den se pořád jenom usmívám.

„No, horror?" zeptal se s otázkou v očích.. První co si vybavím když se řekne že jde někdo na horror je to, že se holka bude tulit k klukovi aby ji ochránil, ale takový Luke asi nebude. A navíc nevím, jestli bych o to stála, přece jen, známe se krátce a je to vůbec můj první kamarád, tak co teprve přítel? Ó můj bože, o čem to přemýšlím?! To je přece jasný, že je to děsná blbost. Moje inteligence je fakt na nule.

„Jo, klidně" přikývla jsem mu to a dál se věnovala svému jídlu. Dojedla jsem, dopila jsem, všechno nádobí jsem sklidila do myčky a skočila na pohovku vedle Luka. Tomu na televizi zrovna hrál hudební kanál a jel tam videoklip od One Direction - Drag Me Down. Musím uznat, zpívají hezky, hezcí jsou, zlí kluci to asi taky nebudou a mají to povedený. Broukala jsem si do rytmu a přemýšlela o všelijakých nesmyslných věcech. Jako vždy, jak jinak.