What's the truth

26. Should I?

Další den ráno jsem nikam nechtěla. Nechtěla jsem vylézat z té až moc dokonale vyhřáté postele a jít do školy. Stejně byl pátek, tak by to přeci nevadilo, ne? 

Celý předchozí večer jsem probrečela. Vím, že já Luka také podvedla, ale já toho lituji. Opravdu moc. A navíc to alespoň nebylo na veřejnosti! Jakmile jsem našla nějakou sílu na to, abych se zvedla z té podlahy u dveří, namířila jsem si to k sobě do pokoje do postele, kde jsem strávila celý večer i noc. Nedokázala jsem přestat brečet a nakonec jsem usnula na vyčerpání. 

Skrz okna se mi do pokoje vkrádají sluneční paprsky a i když se je snažím ignorovat, nejde to. A navíc, nemůžu vynechávat školu. Máma by nebyla moc ráda. I přes to, že už mám jisté, že přijdu pozdě, jsem se dokopala k tomu, abych vstala z postele a došla do koupelny, kde jsem měla v plánu se alespoň trochu zlidštit. 

Pohlédla jsem na svůj odraz v zrcadle a v první sekundě se vyděsila. Mé vlasy stály to všech světových stran a byly neskutečně zacuchané. Moje tvář byla ještě pořád od breku červená a z mých očí zbyly pouze dvě uzounké čárky. Tak to dopadá, když jdu spát poté, co brečím. Sotva udržím oči otevřené.

Ať jsem se snažila sebevíc, známky mé probrečené noci nešly zakrýt. Na chvíli jsem se opět zamyslela nad tím, jestli je opravdu nutné, abych do té školy chodila, ale po chvíli jsem tento nápad zavrhla. 

Kdybych tam nepřišla, akorát bych Lukovi i Sophii ukázala, jak slabá doopravdy jsem. Že nedokážu ani jít následující den do školy. Jsem si naprosto jistá, že za to bych si vysloužila další posměšky. 

Pokroutila jsem tedy nad tímto návrhem hlavou a i nadále jsem se snažila svůj vzhled alespoň trochu zlepšit. 

Přísahám, že snad nikdy jsem v koupelně nestrávila více času. Na můj vkus jsem tam byla až příliš dlouho, bohužel ani to mému vzhledu moc nepomohlo. Jak jinak to popsat. Když prostě večer brečím a poté jdu spát, další den bych neměla chodit mezi lidi. Vypadám jako totální troska.

V kuchyni jsem si uvařila co nejvíce silné kafe, které jsem následně během pár minut vypila. Do školy jsem to stíhala tak akorát na druhou hodinu a já se tedy rozhodla vydat se na cestu.

Chodby byly jako vždy zaplněné studenty, kteří se mačkali u skříněk a navzájem na sebe pokřikovali. Tak neskutečně se těším, až odsud jednoho krásného dne vypadnu. Vsadím se, že to bude ten nejlepší pocit na celém světě. 

Vytahovala jsem si zrovna učebnice ze skříňky, když jsem vedle sebe někoho zaregistrovala. Jemně jsem pootočila hlavu, čehož jsem rázem litovala, když jsem zjistila, že je to Luke.

Snažila jsem se ho ignorovat, ale i jeho přítomnost mi neskutečně vadila.

„Co tady chceš?" ani jsem na něj při této otázce nepohlédla a i nadála se přehrabovala ve své skříňce. Momentálně jsem k němu cítila neskutečný odpor, znechucení a hlavně zklamání.

„Samantho, nech mě to vysvětlit, prosím" začal prosit a já mohla skoro slyšet zoufalství v jeho hlase. 

Samozřejmě, že snad to jediné, co bych chtěla udělat je zapomenout. Vymazat poslední den a pokračovat tak, jako do té doby, než jsem je nachytala. Vše bylo tak dokonalé. Konečně jsem se cítila šťastně a ono se to samozřejmě muselo celé pokazit, jak jinak. Udělala bych cokoli, aby se poslední den nestal, ale nepřipadalo mi fér mu takto odpustit. 

Jak jsem již říkala, ano, v podstatě jsem udělala to samé, ale i tak.. prostě nevím, jak se obhájit. 

„Víš vůbec, co jsi udělal?" snažila jsem se ze všech sil udržet své slzy na uzdě, ale mohla jsem cítit, jak se mi pomalu hrnou do očí. To poslední, o co bych stála, bylo brečet na školní chodbě kvůli klukovi. Vsadím se, že během sekundy bych schytala desítky posměšků. 

„Samozřejmě, že to vím! A nemáš ani ponětí, jak moc toho lituji! Jen tě prosím, nech mě ti to vysvětlit a napravit to" žádal dost nahlas na to, abych ho slyšela, ale přesně tak, aby to neslyšel nikdo jiný, i když pár zvědavých páru očí nás i přes to sledovalo. To nemají ostatní nic lepšího na práci, než řešit drama v životech ostatních lidí?

„Nevím Luku" zabouchla jsem svou skříňku a konečně na něj pohlédla. Nevypadal zas tak zničeně. Alespoň ne tak moc jako já. Jak by ale mohl? Já byla ta, která skončila s pláčem, že ano.

„Sam-" chtěl začít další větu, ale nenechala jsem ho.

„Nevím! Potřebuji nějaký čas na rozmyšlení, dobře?" trochu jsem na něj vyjela, což znamenalo, že se po mně ohlédlo pár dalších zvědavých studentů. To si nemůžou všímat sami sebe?

„Fajn" sklopil pohled a já se na to nemohla už nadále koukat. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, tak jsem se prostě otočila a vydala se do své třídy, kde bych měla mít hodinu a nechala Luka stát samotného u mé skříňky. 

Samozřejmě, že jsem z toho neměla nejlepší pocit. Svým způsobem jsem ho litovala. Ale kdybych mu jen tak odpustila a předstírala, že se nic z toho nestalo, nebyla bych pak slaboch? 

První, čeho jsem si všimla, jakmile jsem vkročila do třídy, byla Sophia. Jako vždy na sobě měla oblečení, díky kterému si jí všichni kluci okamžitě všimnou. Nechápu, jak se někomu může něco takového líbit. Připadá mi to naprosto očividné. 

Chtěla jsem si bez povšimnutí sednout do své lavice, což mi bohužel nevyšlo. 

„Podívejte, kdo tady je" slyšela jsem smích. Nemluvila tak moc nahlas, aby to křičela po celé třídě. Stačilo jí, že jí uslyší ostatní okolo ní. Já ji ale samozřejmě jako vždy slyšela. 

Jak může někoho něco takového vůbec bavit? Posmívat se ostatním. To je teda zábava. 

„Vlastně se docela divím, že vůbec přišla. Kdybys ji viděla včera" slyšela jsem ji znovu, když se nakláněla ke svým kamarádkám. Očividně jim o včerejšku řekla. Nedivila bych se, kdyby o tom věděla už celá škola. To by jí naprosto odpovídalo. 

Nevěřím, že by mi tohle Luke udělal. A ještě s někým takovým? Vždyť to je naprostá blbost, no ne? Když se člověk na Sophii jenom koukne, prostě.. fuj! A ještě to její chování. Proč vůbec předstíral, že se se mnou baví a má o mě zájem? Pokud to předstíral. To přece nemá žádný smysl. Alespoň já ho v tom nevidím.

Den ve škole jsem přežila jakž takž vzhledem k situaci. Nejraději bych Sophii vlepila facku, ale nechtěla jsem si kvůli tomu zadělat na průšvih. Vsadila bych se, že by stačilo, aby zašla za nějakým učitelem a já bych byla další měsíc po škole. Ani bych se tomu nedivila. 

Po zbytek dne ve škole jsem už Luka nepotkala. Bohudík. Nebo bohužel? Nevím. Samozřejmě, že jsem na něho naštvaná, ale i tak bych si ho svým způsobem chtěla vyslechnout. Třeba k tomu má nějaké dobré odůvodnění.

Dobře, to zní hůř než jsem myslela, ale snad mě někdo chápe. Prostě to mohlo být trochu jinak, než si myslím já. A jestli ano, pak bych ráda věděla jak. Luke byl můj první kamarád a dokonce i můj první přítel. Opravdu bych ho nechtěla odepsat. Obzvlášť, pokud to nebyla tak úplně jeho vina. 

Prostě si ho pouze vyslechnout. To by mi snad nemohlo ublížit, ne? A navíc dnes u těch skříněk.. vypadalo to, že si chce opravdu promluvit. 

Po cestě  ze školy jsem o tom opět hodně přemýšlela a vracela jsem se pořád k tomu stejnému závěru. Co se stane, když ho prostě vyslechnu? Potom se můžu rozhodnout podle pravdy a podle toho, jak se budu cítit. 

-----

Tentokrát kratší díl o ničem.

Vím, že jsem opět zase dlouhou, velice dobu nepřidala díl a omlouvám se.

Ale popravdě se mi psát vůbec nechtělo a neměla jsem na to ani náladu, protože moje špatné období je každý druhý týden. 

Ale i tak doufám, že pořád existuje někdo, kdo by alespoň těch pár posledních dílů přečetl ♥

See ya