What's the truth

25. She

Od té doby, co jsem musela dát sbohem Harrymu již uběhl více než týden. Někomu se to mohla zdát jako chvilka, ale mně to připadalo jako celá věčnost. Každý den jsem na to myslela, i když jsem nechtěla. Chtěla jsem na to zapomenout, chtěla jsem zapomenou na Harryho, ale nešlo to. Nemohla jsem ho dostat z hlavy.

Za ten týden jsem také ani jednou nenapsala Hazz. Nepřišlo mi to správné a navíc mi bylo jasné, že kdybych mu to všechno řekla, začal by určitě nadávat na Luka nebo by se se mnou dokonce přestal bavit i on, což by už na mě byla moc. 

 Chodila jsem jako obvykle do školy, kde jsem se snažila všechny ignorovat a doslova každý den jsem trávila s Lukem. Pokaždé se objevil u mých dveří a strávili jsme spolu dopoledne. Koukali jsme se na filmy, chodili na procházky, do kina, nebo jen tak leželi v objetí. Byla jsem víc než ráda, že je to mezi námi zase v pořádku. Měla jsem neskutečnou radost, že už se na mě nezlobí a že spolu můžeme zase trávit čas. Navíc jsme spolu, takže je to zase o trochu jiné, než kdybychom byli pouze kamarádi.

„Tak jo, teď je zase řada na mně" uslyšela jsem Luka, když právě skončil v televizi film, který jsem já vybrala. Teď byl řada na Lukovi, aby pustil svůj výběr. Svou hlavu jsem měla položenou na jeho rameni a byla o něj opřená, takže jsem mu neviděla do tváře, ale i přes to jsem věděla, že se usmívá. Od té doby, co jsem si byla 'promluvit' s Harrym jsme se usmířili a on má na tváři neustále úsměv. 

„Tak fajn" povzdechla jsem si, když jsem byla donucena zvednout svou hlavu z jeho ramene, aby se mohl natáhnout pro ovladač. Byla jsem trochu mimo, takže jsem si pomalu ani nevšimla, že Luke už film vybral a já se o něj mohla zase pohodlně opřít a sledovat další film v pořadí. 

Nevadilo mi to, sledovat celý den filmy nebo seriál. Neměla jsem ráda lidi a oni neměli rádi mě, takže jsem v domu vylézala jen tehdy, když to bylo nutné, nebo když mě k tomu Luke donutil. Někteří lidé by mě nepochopili, ale někteří by mi rozuměli zase až moc dobře. Podle toho, jakou osobnost mají. 

Za ten týden jsem stihla o Lukovi zjistit pár dalších věcí a také jsem zjistila, že toho máme mnoho společného. Za ty dny jsme se probrali tolika tématy, že bych to ani nespočítala. Možná proto, že matematika není moje silná stránka.

Bohužel tu bylo jedno téma, o kterém Luke ví, ale nijak se k němu od určité doby nevyjádřil. A to je moje psychika a věci,které si dělám. Nevím, co si myslí, co ví a nějak se nemám k tomu, abych to téma vytáhla. Jestli spolu máme být delší dobu, musíme si o tom promluvit. Nebo by měl alespoň něco vědět. Nevím, nezdá se mi, že by to mohl snad ignorovat, ne?

Netuším, jestli nad tím někdy přemýšlí. Tehdy, když jsem poznala Harryho a Luka jsem se měla skvěle. Zapomněla jsem na všechny ty věci a mé deprese ustoupily a mně bylo fajn. Ale poté, co jsem provedla Harrymu.. neříkám, že je mi tak, jako když jsem neměla nikoho, to opravdu ne. Pravděpodobně bych musela být opět sama a naprosto na dně, abych se tak cítila, ale poté, co jsem udělala Harrymu se malá část toho všeho opět vrátila. 

Když jsem dorazila domů, Luke už tu nebyl a já se nezmohla na nic jiného než zalézt do svého pokoje a zbytek dne probrečet. A také nemohu říci, že jsem si nijak neublížila, protože ano, ublížila. Lidé, kteří to nikdy nezažili to nemohou pochopit, ale opravdu to pomáhá. Ne na dlouho, ale na chvíli ano. Cítím úlevu a pomáhá mi to. 

Ale Luke o tom neví. Venku není nejhezčí počasí, takže mohu v klidu nosit dlouhé rukávy. I kdyby se o to zajímal nebudila bych žádné podezření. On o tom ale neví. Neví že za tento týden se mé zápěstí opět zaplnila řeznými rankami, na kterých mám přes noc obvazy. Bolí to, když mě chytne, ale dokáži to zamaskovat alespoň tak, aby si ničeho nevšiml.