What's the truth

24. I can't do this anymore

Mé srdce vynechalo pár úderů. To po mně přeci nemůže chtít. Byla bych štěstím bez sebe, kdyby mi Harry po tomto fiasku odpustil a já bych ho od sebe měla ještě k tomu odehnat? A jak ho tohle mohlo vůbec napadnout? 

Je pravda, že jsem byla ochotná udělat snad cokoli. Nevím, co jsem čekala. Něco horšího, nebo naopak, něco lehčího? Popravdě už vůbec netuším, ale tohle by mě asi nikdy nenapadlo. Nevěděla jsem, že to bere takto, že to takto cítí. Nesmím se vídat s Harrym, aby mi Luke odpustil a byl se mnou? 

Na chvíli mi to připadalo neférové, ale pak jsem si uvědomila, co jsem udělala. Že je to moje vina, co všechno jsem udělala a ještě jsem mu ani teď neřekla pravdu. Je jasné, že kdybych mu ji řekla, nikdy by mi neodpustil. Ale kterého z nich má ztratit? Harryho nebo Luka? To je asi ta nejhorší možnost ze všech.

Jak bych si asi tak mohla vybrat? Vypadá to, že jeden z nich to za mě udělá. Právě se to děje. Věděla jsem, že alespoň jednoho z nich kvůli svému chování ztratím. Jen jsem tomu nechtěla věřit. Bohužel, přišlo to a já se tomu nemohu nadosmrti vyhýbat. Kéž by to šlo.

„Jsi si jistý?" chtěla jsem se ještě ujistit. Pořád jsem tajně doufala, že si to rozmyslí. Že si usmyslí něco jiného nebo na to zapomene a budeme moct předstírat, že se nic nestalo. Tak moc bych si to přála.

„Ano, jsem si tím jistý. Musíš se s ním přestat vídat Sam. Ty to na sobě nevidíš, ale změnil tě. A ne zrovna k lepšímu" zjemnil svůj hlas, abych ho poslouchala. Snažil se mi promluvit do duše. 

Nechtěla jsem tomu věřit. Vždyť Harry je dobrý člověk. Nemohl mě nijak za těch pár dnů změnit, natož k horšímu. To mi připadá jako naprostá blbost. Ale nestála jsem o hádky. Nechtěla jsem se s Lukem začít kvůli tomu ještě hádat. Ještě bych se potom prořekla a on by přišel na to, že jsem mu lhala. 

„Hned?" nepřestávala jsem doufat. Zoufale jsem doufala, že to nemusí být hned. Chápu, že asi každému by to došlo, ale i tak. Doufala jsem, že se budu moci s Harrym ještě chvíli vídat, než mu budu muset dát sbohem. 

„Budeš se s ním muset rozloučit" pronesl bez jediné emoce. Jako by mu nedocházelo, že oni dva jsou jediní, koho mám. Našla jsem si dva kamarády a hned se mám jednoho z nich vzdát? Nejsem si jistá, jak tohle zvládnu.

„Asi bys mu měla zavolat" pokračoval, ale já to už nechtěla poslouchat. Odvrátila jsem od něj svůj zrak a upřela ho do holé zdi přede mnou. Nechtěla jsem se tu před ním rozbrečet. Nechci už nadále projevovat svou slabost. Jsem až moc slabá a všem to dávám jasně najevo. S tím musím přestat.

„Můžu mu to alespoň říct osobně?" doufala jsem, že mi to dovolí. Vybírala jsem si tu těžší možnost. Přes telefon by to bylo lehčí a jednoduše bych prostě zavěsila. Ale já ho chtěla ještě vidět, než to budu muset udělat. Přesvědčit se, že je opravdu reálný. Že jsem si ho jenom nevymyslela. Vím, zní to naprosto bláznivě.

Chci si zapamatovat jeho vzhled, jeho smaragdové oči, ďolíčky ve tvářích, když se usmívá, jeho dlouhé kadeře. Ten překrásný zvuk, když se směje. A nejraději bych si také do paměti navždy vryla jeho rty, které jsou naprosto dokonalé, přesně jako on celý. Jejich chuť a hebkost. 

Ale nesmím. 

Už jsem to přehnala. A i když bych byla ráda, kdyby náš poslední společný okamžik byl veselý a usměvavý, musím ho vidět. Náš společný okamžik nebude hezký. Bude bolestný. Alespoň pro mě.

„Tak jo" dovolil poté, co jsi pravděpodobně všiml mého výrazu. Nevěděla jsem, jak se před ním momentálně chovat. 

„Fajn" povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, co dalšího bych mu měla říci. Jak se chovat. Atmosféra mezi námi byla napjatá. Nejraději bych se šla někam schovat, ale nemůžu přede vším pořád jenom utíkat a schovávat se. Ze těch pár dní jsem toho stihla napáchat dost. Už by to stačilo.