What's the truth

12. Five coffees?

Ráno jsem se probudila s opravdu dobrým pocitem, a vše se ještě prohloubilo, jakmile jsem si vzpomněla co se stalo předchozí den. Opravdu se to stalo, nebyl to jen sen. Z nějakého neznámého důvodu mi to na tváři vykouzlilo veliký úsměv. Vůbec netuším proč. 

Jakmile jsem se ale podívala na můj budík, úsměv mě okamžitě přešel. Snila jsem tak dlouho, až sem kvůli tomu zaspala o dvě a půl hodiny. No, co se dá dělat, učitelé to budou muset přežít. Je mi jasné, že je to můj problém, ale to oni se kvůli tomu pořád rozčilují, což zřejmě nikdy nepochopím. Je to přece naše budoucnost, ne jejich, že? Jejich logiku bych ale radši neřešila. 

Pomalu jsem se tedy vyhrabala z mé vyhřáté postele a namířila si to rovnou do koupelny. Lehce jsem se namalovala a své vlasy si stáhla do pevného culíku. Oblékla jsem si modré skinny jeans a černé obyčejné tričko a s batohem jsem seběhla do přízemí, kde jsem do batohu jenom přihodila jedno jablko a už jsem se pakovala ze dveří. 

Cesta do školy autobusem trvala něco přes deset minut, takže jsem do školy vešla zrovna, když zvonilo na přestávku. Přišla jsem pouze na poslední dvě hodiny, ale i tak myslím, že mi to bude úplně stačit. Chudáci ostatní spolužáci, co tu jsou už od osmi ráno a učí se, nebo to alespoň předstírají. Ze skříňky jsem si vytáhla potřebné učebnice, což byla biologie a prodírala se přes spolužáky směrem na moji přednášku. Třída naštěstí nebyla daleko, takže jsem neutrpěla moc zranění v podobě loktů, šlapání po nohách a dalších podobných věcí. Když jsem navíc uviděla, že v poslední lavici sedí Luke, hned jsem si rozmyslela, kam si dneska sednu. Tentokrát jsem si to bez rozmýšlení nahrnula do páté řady, asi z celkových zhruba deseti řad a čekala, až konečně začne hodina.

Luke se za tu celou hodinu o nic nepokusil, dokonce jemně pochybuji o tom, že vůbec věděl, že jsem s ním v jedné místnosti. Tak ať si tu ignoraci hlavně užije, šašek jeden. Zajímalo by mě, jestli to kamarádství opravdu jenom předstíral, nebo co jiného se děje. Zazvonila na konec hodiny, a já se rychlostí světla zvedla a vyřítila se ze třídy, možná jsem dokonce byla i první. 

Nestála jsem o to, abych ho viděla, navíc, jestli by se mnou chtěl mluvit, neměl mě ignorovat. Chápu, když někdo nemá čas, nebo něco takového, ale když se na vás člověk vysere, nechá vás samotného, pak ještě ignoruje vaše zprávy a ignoruje vás i v hodině a ve škole a vůbec o vás nejeví zájem, tak to jako podle mě moc normální už není. Nebo alespoň slušný. Takže jestli se se mnou chce nadále ještě někdy bavit, ať si to vyžehlí. I když já budu nakonec ta osamocená, ale to jsem byla i před týdnem, no co. Stejně nejsem na jeho úrovni, jsem tady na škole ten 'odpad'. Vždyť o něj stojí každá holka na téhle škole! Když může mít každou, v jakémkoli smyslu, nebude se přeci zahazovat se mnou.

Poslední hodina byla stejně nudná, jako ta předchozí. S mojí klasickou vynechávkou oběda jsem si to kráčela na autobus, který mě jako obvykle odvezl domů. Mám to ale akční a záživný život. 

Doma jsem si lehla k televizi a najela na twitter. Od Luka nic, pro změnu. Že já vůbec doufám. Ale alespoň od někoho jsem se dočkala odpovědi.

Haz: „Tvé jméno není obyčejné, je vyjímečné, protože ho nosí vyjímečná osoba. No, s tím cestováním - někdy má člověk v životě hold štěstí". Jo, štěstí, o tom bys mi mohl leda tak povyprávět, já jsem se jako smolařka už narodila, jiné odůvodnění k tomu nemám. Ale i tak jsem se musela pousmát.

Samantha: ,,Nenabaluj" pousmála jsem se a odeslala zprávu. Chápu, pro někoho možná ohraná a trapná hláška, ale já se nebudu přetvařovat. Chvíli jsem ještě držela telefon v ruce, dokud jsem se nerozhodla dát si po dlouhé době vanu. Napustila jsem si ji skoro až po okraj, přidala do ní pěnu a zapálila si svíčky. Naprostá romantika. Abych se do sebe náhodou ještě nezamilovala. Sundala jsem si postupně všechno oblečení a pomalu se celá ponořila do té úžasné teplé vany. Do uší jsem si strčila sluchátka a mohla jsem konečně relaxovat.