What's the truth

22. I can't

Otočila jsem se za hlasem, který mě vyrušil z mého přemýšlení nad mou momentální situací. Přede mnou stál Harry v celé své kráse a ustaraně na mě hleděl. Zřejmě mě přišel zkontrolovat, protože Niall už se za ostatními vrátil, ale já tu zůstala sama se svými myšlenkami. 

Lehce jsem se na něj pousmála na důkaz toho, že jsem v pořádku a že nemusí mít žádný důvod se strachovat. Mrzí mě, že jsem ho do tohoto zatáhla. Nezaslouží si to. Když si vyberu Luka, je mi jasné, že mu ublížím. To je jisté. A to já udělat nechci, nikdy. Nechci, aby se mu kvůli mě vypařil z tváře ten dokonalý úsměv s těmi nejrozkošnějšími ďolíčky, které jsem kdy viděla. Nechci, aby nadšení, radost a zapálenost pro vše, co dělá, v jeho očích pohasla. To je to poslední, co bych si přála, ale obávám se, že se to opravdu stane a já nemám sebemenší ponětí, jak to pak vše napravím. Půjde to vůbec? Je možné, že mu moje odmítnutí ublíží natolik, že ho to změní? To je přece blbost. Nejsem kdo ví kdo.. Jsem to prostě jenom já. Někdo jako já přece nemůže někomu obrátit život vzhůru nohama nebo ho dokonce zničit. To snad ne. Takovou cenu v životech ostatních nemám. 

,,Sam?'' Oslovil mě ještě jednou, jelikož si zřejmě všiml, že jsem ve svém vlastním světě a jeho nijak nevnímám. 

,,Je všechno v pořádku?'' Začal se ujišťovat, jestli je vše v pořádku. Bylo opravdu vidět, že ho to zajímá a že mi chce pomoct, což mojí sebe-nenávist ještě o něco posílilo. 

Proč jsem od něj tehdy neutekla? Už tehdy mě dokázal naprosto omámit. Kvůli němu jsem přestala normálně uvažovat a přemýšlet. Naprosto mě zaslepil a já se mu poddala. Já a klub? Tam by mě nikdo nikdy nedostal. Ani za nic. Myslím, že ani Lukovi bych nepodlehla. Ale Harry? Ani přes zprávy mu nejsem schopná odporovat. Stačí si představit ten jeho obličej a nemám šanci. Kéž bych mu dokázala odolat. Všechno by bylo lehčí. Nešla bych s ním do té blbé kavárny, takže bych Harryho Stylese ani neměla šanci poznat. Prostě by to byl jeden z tisíce známých osobností, které žijí svůj dokonalý život a já bych žila tak, jak předtím. Chodila bych do školy, kde mě všichni pomlouvají a doma bych se nudila, přičemž bych se těšila, až znovu uvidím svou mámu. 

Je pravda, že se mi teď daří lépe, ale stojí to za to? Nabourat se do životů ostatních s tím, že je možná zklamu, srazím na dno? Kdyby to věděl, tehdy na tom mostě by mi nepomohl. Proč se rozhodl, že mi pomůže? Mohl mě tam nechat sedět. Po pár minutách bych vstala sama a vše by bylo normální. Svým způsobem.

,,Jo, všechno je fajn'' odpověděla jsem mu a přidala k tomu další úsměv, který bohužel nebyl upřímný. Moje nálada klesla na bod mrazu a já nevěděla, jak se s tím vším vypořádat.

,,Nechci tě vyhánět, ale už je pozdě. Možná bych tě měl odvést domů'' přiblížil se ještě o kousek ke mně, takže se mezera mezi námi začala zmenšovat. Nevěděla jsem, co dělat. Opět a znova.  

,,V pohodě. Chápu'' potvrdila jsem mu jeho nápad. Měl pravdu. Nemůžu tu u nich trávit celé dny, i když by mi to nějak nevadilo. Nechci je tady ale otravovat a překážet. Určitě mají taky něco na práci, nemají pořád volno. 

Taky potřebuji být na chvíli sama. Všechno si promyslet, popřemýšlet o tom všem. Měla bych se rychle rozhodnout, co a jak budu dělat, protože nemůžu ani jednoho z nich využívat ani vodit za nos. To bych si nikdy neodpustila. Pomalu jsem se zvedla ze židle a bez jediného pohledu na Harryho jsem zamířila do obývacího pokoje, kde trávili čas ostatní členové skupiny. 

„Už budu muset jít" oznámila jsem jim, když si mě postupně všichni všimli. Jako vždy jsem se na ně pousmála, načež se Niall začal ze svého místa zvedat. Přistoupil ke mně a uvěznil mě ve svém objetí.