What's the truth

28. Forgive me

„Harry?" promluvila jsem, když můj hovor byl přijat. Mluvila jsme potichu a můj hlas byl tichý, nakřáplý a uplakaný. Nechtěla jsem mu po takové době volat kvůli něčemu takovému. Hlavně po tom, co jsem mu udělala. Ale co jiného mi zbývalo?

Dala jsem mu sbohem. Nic horšího, než odmítnutí nebo výsměch mě nečekalo. Ani bych se mu nedivila, velice bych si to zasloužila.

„Sam?" uslyšela jsem konečně jeho hlas v telefonu. Nezdál se podrážděný ani naštvaný z toho, že bych mu volala. Připadalo mi to, jako bych jeho hlas neslyšela už věčnost. Možná jsem si to moc neuvědomovala, ale neskutečně mi chyběl. A také to byla nějaká doba, co jsem s ním mluvila naposledy..

Aniž bych si to pořádně uvědomila, nahlas jsem se do telefonu rozvzlykala. Nechtěla jsem mu tam brečet, ale vše to na mě padlo plnou vahou. Zdálo se mi, jako kdyby mi to všechno najednou došlo a naprosto mě to zavalilo.

„Sam?" uslyšela jsem jeho starostlivý hlas poté, co uslyšel moje vzlykání. Mé tváře se topily v slzách a já na chvíli nevěděla, jak mám ty slzy zastavit.

„Samantho?" promluvil do telefonu ještě hlasitěji a naléhavěji. I přes své hlasité vzlyky jsem mohola v jeho hlase slyšet starost. Tu jsem si z jeho strany ale vůbec nezasloužila.

„Jsem tady" vysoukala jsem ze sebe, zatím co jsem se snažila si utřít alespoň nějaké slzy ze svých tváří.

„Co se děje?" zněl starostlivě a to mi lámalo srdce. Ublížila jsem mu a nesnášela se za to. A on se i přes to stará.

„Je mi to tak líto, Harry. Tak moc. Mohl-mohl bys pro mě prosím přijet?" rozvzlykala jsem se nanovo a paní, která procházela na chodníku, u kterého jsem seděla, se na mě zvědavě podívala.

Harry byl milý, až příliš. Ale i přes to bych se nedivila, kdyby se na mě vykašlal po tom, co jsem udělala. Pochopila bych to. Zasloužila bych si to.

„Šššš, Sam, nebreč, prosím. Hlavně neplakej. Vyzvednu tě u tebe, dobře? Budu tam za chviličku, vydrž. Neboj". Nemohla jsem mu být více vděčná.

„Děkuju" zašeptala jsem do telefonu, ale i přes to jsem si byla jistá že to slyšel.

Utřela jsem si zbytek slz z tváří a pomalu se zvedla z obrubníku. Dům byl vzdálen ještě několik ulic odsud. Nebylo to moc daleko, ale byla to procházka. Vydala jsem se tedy tím směrem a cestou jsem se snažila vzchopit, abych nevypadala jako totální troska.

Zabočila jsem do ulice, kde bydlím, a už z dálky jsem před naším domem mohla rozeznat černý Range Rover. O něj se opíral Harry a očividně na mě čekal. Přidala jsem trochu do kroku a ještě naposledy si utřela dlaněmi tváře, abych si byla jistá, že na nich nemám už žádné slzy.

Byla jsem pár metrů od auta, když mě Harry zpozoroval. Když se naše pohledy spojily, pro změnu jsem svou chůzi velice zpomalila. Netušila jsem, jak se mám chovat nebo co dělat. Vlastně jsem ho odkopla a po týdnech mu zavolala s brekem a očekávala, že i přes to všechno tu pro mě pořád bude. Opravdu bych se mu nedivila, kdyby se okamžitě otočil a odešel tentokrát on. Ale on tu byl.

Velice pomalým krokem jsem k němu došla, protože jsem neměla tušení, jak se před ním momentálně chovat. Byla jsem k němu opravdu hnusná a zradila ho a on i přes to vše přijel, když jsem mu s brekem volala. Copak si někoho jako je on ve svém životě opravdu zasloužím? Nemyslím si.

Došla jsem k němu a pohlédla mu do obličeje. Když jsem ho spatřila po takové době, znovu mi to vehnalo slzy do očí.

„Tak moc se ti omlouvám. Nemáš ani tušení, jak moc toho lituju. Děkuju, žes přijel" vysypala jsem ze sebe na jeden nádech, abych to měla už za sebou. Nevěděla jsem, jak se mu pořádně omluvit, nejsem v omluvách moc dobrá.

Pozorně jsem ho sledovala, abych mohla vidět jeho reakci. Nebo prostě něco. Nevím, co jsem očekávala. Že se třeba naprosto naštve, začne na mě chrlit nadávky a potom s bouchnutím dveří od auta prostě odjede? Nevím proč si vždycky představuju pouze ty nejhorší scénáře.

„Na tom vůbec nezáleží. Vůbec." Začal rychle kroutit hlavou v záporu. Chvíli jsem na něj koukala jako největší idiot, protože jsem tomu opravdu nemohla uvěřit. Samozřejmě jsem si nemyslela, že je Harry špatný člověk, ale nedivila bych se mu, kdyby to udělal.

Co jsem si taky myslela, když jsem mu volala? Že když někomu jen tak dáte kopačky, tak že tu pro vás vždycky bude? Velký prd.

Co jsem si myslela? Nevím. On byl vždy ten jediný, kdo tu pro mě opravdu byl. Kdo mě neopustil. Já opustila jeho. Myslela jsem na to, že ho potřebuju. Že ho mám opravdu hodně ráda.

Dřív, než se zvládnu vzpamatovat jsem uvězněna v pevném sevření Harryho pevných paží. Ani jsem nezaregistrovala, že překonal ten metr, co nás od sebe dělil a objal mě. Nemohla jsem mu být více vděčná. Obmotala jsem své paže kolem jeho krku a zabořila svou hlavu do jeho hrudníku. Upevnila jsem svůj stisk a lehce nasála jeho vůni.

Ani jsem si to neuvědomovala a z mých očí se znovu spustily slzy. Harry to musel cítit, protože díky mně musel mít mokré tričko, a tak stisk kolem mého pasu ještě upevnil a já udělala to samé.

„Nebreč. Je mi líto, co se stalo, ale bude to dobré" šeptal mi potichu do ucha, zatím co jsme se stále objímali. Když jsem konečně zastavila své slzy, pomalu jsem se od něj o kousek odtáhla.

„Cože? Ale jak-?" nedokázala jsem dokončit otázku, jelikož jsem nechápala. Řekl to automaticky, nebo opravdu věděl, co se stalo?

„Ty víš, co se stalo?" optala jsem se a tentokrát jsem vyslovila celou svou otázku.

„Ano, ale neřešme to teď a tady. Musím ti toho říct víc. Ale napřed pojedeme k nám. Tady tě nenechám. Tady zůstávat nebudeme." neptal se, jednoduše konstatoval a jemně mi uhnul z cesty. Lehce položil svou ruku na můj pas a nasměroval mě směrem k autu. Otevřel mi dveře a já nasedla na sedadlo spolujezdce.

Cesta byla klidná a tichá. Ani jeden z nás nemluvil. Oba jsme věděli, že bude lepší vše řešit u kluků doma než za jízdy v autě a o ničem jiném jsem se ani bavit nechtěla. Rádio hrálo potichu a pokaždé, když jsme stáli na červené se Harry natáhl, aby mi mohl stisknout ruku a tím mě alespoň trochu uklidnit, takže když jsme dojeli ke klukům, cítila jsem se už lépe.

Harry mi opět okamžitě otevřel dveře a pomohl mi vystoupit z auta. To samé potom provedl s vchodovými dveřmi a my se ocitli ve vile. 

„Pojď, půjdeme ke mně" prohlásil Harry, když spatřil kluky v obýváku u televize. Pouze na ně kývl hlavou na pozdrav, ale poté jim naznačil, aby prozatím zůstali na svých pozicích a nehrnuli se k nám, za coč jsem mu byla opravdu vděčná.

S každým schodem, který jsem ušla do druhého patra se má nervozita rapidně zvyšovala. Nevím ani proč. Harry mi možná už odpustil za tu scénu, když jsem od něj tehdy utíkala, pokud to mohu říci. Ale co ten zbytek? Opravdu ví, co se mi stalo? Ale jak?

Ani jsem si to neuvědomila a už jsem stála uprostřed Harryho pokoje. Harry za ámi zavřel a otočil se ke mně čelem. A co teď?

-----

Takže.. nevím, jestli má cenu se vůbec omlouvat. Stejně toto už asi nikdo číst nebude, jelikož jsem nepřidala díl už měsíce.

Chtěla bych tento příběh dokončit - tohle bude předpokládám předposlední kapitola? - a poté mám udělané covery na nějaké další povídky, tak uvidím, třeba bych si něco předepsala dopředu.

I když se mi momentálně do psaní moc nechce - a nevypadá to, že někdy ano - tak toto je moje první oficiální fanfikce, první příběh a znamená to pro mě hodně, takže děkuji všem, kteří to někdy vůbec začali číst ☺

Jdeme do finále?