What's the truth

7. Famous Styles

Upřímně, kino za moc nestálo. K hororu bych to zrovna nezařazovala a měla jsem kousek od toho, abych usnula. Luka to očividně bavilo, jelikož celou dobu zaujatě koukal na plátno, ale já se koukala všude možně. Asi prvních patnáct minut jsem koukala na plátno, další  půl hodinu na Luka, pak čtvrt hodiny na chlápka přede mnou a takhle pořád dokola.

Chvíli nám trvalo, než jsme se dostali z kina, protože jakmile film skončil, všichni se začali hrnout k východu. Venku to nebylo o nic moc lepší. Všude postávaly hloučky lidí, všichni se na sebe mačkaly a zahlédla jsem i fotografy. Napřed jsem netušila o co jde, dokud jsem neuviděla vysokého kudrnatého kluka uprostřed toho všeho. Popravdě, ani jsem se nemusela zamýšlet, aby jsem přišla na to, kdo to je. Přece jen, když někoho vidíte každý týden v časopisech, novinách a televizi, je to jako bych ho pomalu znala, až na to, že vlastně neznám. 

Ze všech stran na něm vysely fanynky a k tomu ho oslepovaly blesky z fotoaparátů. Popravdě, v ten moment jsem ho trochu litovala. Není zas tak špatný být slavný, ale přece jen. Vždyť ti lidé nemají žádné soukromí, nic. Viděla jsem, jak se otáčí, dokud nespočinul jeho pohled na mně. Jeho pohled pořád směřoval na mě a ani na chvíli nepřerušil oční kontakt. Stála jsem tam jako zmražené a čekala co se bude dít. Vypadalo to skoro, jako kdyby mu v očích jiskřilo a měl jemně povytažené koutky. Stála jsem tam oněmělá a neměla šanci ani k jedinému pohybu. Prostě jsme tam stáli jako dva idioti a koukali na sebe. Naštěstí si toho nikdo očividně nevšiml. Davy kolem proudily dál, paparazzi dál fotili Stylese a fanynky se pořád přetahovaly o to, kdo se k němu dostane blíž. 

Náš oční kontakt přerušil až dotek na mé ruce, když mě Luke chytl a začal tahat pryč z davu. Držel mě pevně, abych se mu nemohla vysmeknout a docela rychle se prodíral lidmi směrem k silnici. Každou chvíli jsem uslyšela škaredé nadávky které byly směrovány mým směrem kvůli mojí nešikovnosti, když jsem několika lidem pošlapala nohy. Když mě Luke konečně vyvedl z toho blázince, pustil mou ruku a svůj pohled nasměroval na mě. Po jeho doteku mi okamžitě naskočila husí kůže.

„Jsi v pohodě?" zeptal se mě se zvláštním pohledem. Nedokázala jsem z toho nic vyčíst. Nedokázala jsem rozpoznat, jestli je naštvaný, bojí se o mě nebo cokoli jiného. Prostě byl nečitelný, což mě ještě víc znervózňovalo.

„Jo, jasně. Promiň, já sem se jenom.." netušila jsem, jak větu dokončit. Zamyslela? Zakoukala? Myslím, že to bylo něco víc. Nechala jsem větu otevřenou a bála se, jakou reakci bude Luke mít. Ten si jenom povzdechl si a pousmál se.

„Promiň, nevěděl jsem že by se mohlo něco takového stát. Hlavně že se ti nic nestalo" pousmál se a já mu musela úsměv opětovat. I když se usmíval, nemohla jsem si v jeho očích nevšimnout něčeho jiného. Když se zahleděl do hloučku fanynek, fotografů a všelijakých jiných lidí, jako kdybych na jeho tváři zahlédla něco jako opovržení, naštvanost. Na chvilku mě to zmátlo, možná i vyděsilo, ale ihned jsem ty myšlenky zahnala. Snad ihned se otočil zpět na mě.

„Tak půjdeme?" zeptal se a rozešel se se mnou po svém boku nazpět směrem k nám domů. Cestou jsme si ještě i docela dost dobře popovídali. Naštěstí ho nenapadlo zmínit děj filmu a zeptat se mě na moje názory, protože bych mu stejně nebyla schopná odpovědět.

„Nestavíme se na jídlo?" zeptal se když se pozastavil u menší restaurace. Už se stmívalo, začínala mi být i trochu zima a popravdě bych ráda něco zakousla.

„Jo, ráda" usmála jsem se a vešla do restaurace. Byla to malá skromná restaurace, moderní ale naštěstí ne nějak přepychová. S Lukem jsme se vydali ke stolku pro dva, kam jsme si poté sedli. Po chvíli přišla mladá servírka, která nám nabídla jídelní lístek. Chvíli jsem do něj koukala a nakonec se rozhodla, že si dám těstoviny s nějakou omáčkou, zatím co Luke si objednal americké brambory s grilovaným masem.