What's the truth

11. Harry Styles?

Kdo by nosil sluneční brýle, když sotva svítí slunko a každou chvíli může začít pršet? To bylo to první, co mě okamžitě napadlo, když jsem ho uviděla. Vypadal tajemně, oblečen pomalu jako zloděj, i když to pochybuji, že by mi chtěl pomoct. To už zase moc fantazíruju. 

Přijala jsem jeho nabídnutou ruku a za jeho pomoci jsem se dostala zpět na nohy. Moje váha pro něj byla očividně velký nic, protože mě bez jakéhokoli zádrhelu svižně zvedl. Oprášila jsem si zadek, abych se alespoň trochu opucovala a pohlédla zas na něj. Až teď, když jsem stála, jsem si všimla, že je nejmíň o hlavu větší a že mu z kapuci vykukují hnědé kudrlinky. I když měl přes hlavu kapuci, mohla jsem vidět jeho ostře řezané rysy. Takhle by si přál vypadat každý kluk. A kdyby to popíral, rozhodně kecá.

„Jsi v pořádku?" zeptal se znova, když jsem neodpovídala, a já si mohla všimnout hlubšího chraplavého hlasu, ze kterého by se každé holce musely podlomit nohy. Já budu možná výjimka. Jo, je sexy, jakože hodně sexy, ale jsem často dost nedůvěřivá. Ještě chvíli jsem si ho prohlížela, dokud mi podle jeho úšklebku nedošlo, že se mě na něco ptal a já ho tam místo odpovědi pouze dlouze skenovala pohledem. Trapas.

,,Jo, jasně, jsem v pohodě" odpověděla jsem polohlasně a bylo mi jasné, že se musím alespoň trochu červenat. Ještě jednou jsem si oprášila zadek, spíše proto, abych tam před ním jen tak trapně nestála jako tvrdé y, a nakonec se na něj jemně pousmála.

„Děkuju za záchranu, já už půjdu" ze slušnosti sem mu poděkovala a už chtěla utíkat co nejdál a vyvarovat se dalšímu střetnutí s tímhle dokonale vypadajícím člověkem, nebo kýmkoli jiným. 

„Nezašla bys na kafe?" uslyšela jsem ho, když už jsem se konečně chystala k odchodu. Na chvíli jsem se v pohybu zasekla, protože jsem netušila, co mám na jeho otázku odpovědět a jak vůbec reagovat. Otočila jsem se čelem k němu, abych se mu koukla do tváře, jestli to vůbec myslí vážně, ale v jeho tváři jsem neviděla sebemenší náznak toho, že by si ze mě dělal srandu nebo že by žertoval. Chtěl se mnou jít na kafe. On. Právě jsme se potkali a on už mě chce brát na kafe?

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, já-" chtěla jsem si vymyslet nějakou svoji úžasně falešnou výmluvu, proč nemůžu, jenom abych s ním nikam nemusela, i když mi bylo hned jasné, že budu další tři hodiny muset čekat někde v rohu na vlak, ale on ty výmluvy očividně poslouchat nechtěl a ani ho nezajímaly. Zřejmě na mě bylo poznat, že nehodlám mluvit úplnou pravdu. Měla bych se naučit lhát. Musím se začít zlepšovat.

„Prosím. Zvedl jsem tě ze země" ve tváři se mu vytvarovaly nekonečně hluboké ďolíčky, ve kterých bych se mohla klidně hned zabydlet. Jeho důvod, proč s ním jít, byl poněkud hodně blbý a podle mě se jen snažil najít záminku, abych na jeho pozvání přistoupila, ale ještě se mi nestalo, aby mě takhle někdo o něco prosil nebo někam zval. Taky nikdo k tomu neměl důvod, že? Prosily mě maximálně spolužačky, a to o to, abych už vypadla, takže nemusím asi moc říkat, že mě tohle jedno obyčejné slovíčko trochu zahřálo u srdce. Prosím. 

Je mi jasný, že o něm nic nevím, mohl by to být dokonce pedofil nebo úchyl, mohl by mě hned za rohem znásilnit nebo zmlátit, ale moje touha poznat víc lidí, kteří by se se mnou mohli bavit vyhrála. Jestli toho budu muset někdy později litovat, bude to čistě už jenom můj problém a budu na sebe opravdu naštvaná, ale riskovat se musí, no ne?

„No tak dobře, ale jen jedno kafe" souhlasila jsem a jeho jsem svým souhlasem očividně potěšila. Hned pár metrů od nás se naštěstí nacházelo Starbucks, takže jsme se hned vydali směrem k němu. Nikdo z nás nic neříkal, neměli jsme si ani co říct, vždyť jsme se potkali teprve před pár minutami, sakra!