What's the truth

20. Listen to your heart

Nemohla jsem se odtrhnout. Neměla jsem ani důvod. Nebo měla, ale co nejrychleji jsem ho ve svém podvědomí schovala. Mým tělem se rozlíval velice příjemný hřejivý pocit a já si ten okamžik užívala asi nejvíce co to šlo, protože mi bylo jasné, že to budu později muset řešit, což se mi vůbec nechtělo. Nechtělo se mi vracet do toho světa, kde se mi nelíbilo. Chtěla jsem zůstat v nějaké své imaginární bublině, ve které bych si šila svůj šťastný život. To bohužel ale nešlo. Takový život neexistuje. 

Líbali jsme se tam takhle ještě nespočet minut, než jsme se konečně od sebe celí zadýchaní odtáhli. Otevřela jsem oči a můj pohled utkvěl na jeho rtech a následně jsem mu koukla do očí. Jeho oči v ten moment doslova zářily smaragdovou barvou a já bych mohla na jisto říct, že hezčí oči jsem ještě nikdy neviděla.

I když uvážím to, jak moc nedokážu v lidech číst, dokázala jsem v jeho očích něco rozpoznat. Nejvíce ze všeho z něj  nějakým způsobem zářila radost a uspokojení, to by se nedalo popřít. Rozhodně by se tam dala najít spousta jiných emocí, ale jak už jsem řekla jsem na tohle naprosto levá. Bylo na něm vidět, že by chtěl pokračovat, že mě chce ještě políbit, ale nakonec to neudělal.

„Za co to bylo?" položila jsem mu otázku, protože během těch deseti minut se mi z mozku vypařily všechny informace, které jsem tam do teď měla. Nedokázala bych člověku v tento moment říct ani svoje jméno kvůli tomu, v jakém stavu jsem - jak jsem se cítila.

„Přece ses mě ptala, co jsi včera provedla" odvětil a jeho pohled se stále upíral přímo do mých očí. Nedokázala jsem od jeho očí odtrhnout pohled, naprosto mě hypnotizoval. 

„Tohle se stalo?" překvapeně jsem se na něj podívala a následně se mi na tváři vytvaroval úsměv. Byla jsem ráda, že jsem neprovedla nějaký trapas, kterým bych ho shodila, natož nějaký skandál. Neříkám, že mi tento můj čin nevrtal hlavou, ale rozhodně to nebylo nic tak velkého, jako kdyby kvůli mně měl Harry problémy. Nebo jsem si to alespoň myslela?

„Sice si to nepamatuju, ale tentokrát to bylo určitě lepší, ne?" sebrala jsem všechnu svoji odvahu a žertovně jsem se ho zeptala, aby mezi námi nezavládlo to trapné ticho.

„Já ti nevím, když jsi nalitá, máš kuráž" zasmál se Harry a já v obličeji cítila jeho dech. Musela jsem nad jeho odpovědí protočit oči. On vždycky musí mít to lepší a často i poslední slovo. Ještě chvíli jsme na sebe hleděli, než se ke mně Harry zase naklonil a jemně mě líbl na rty.

„Ale alespoň z tebe tolik netáhne alkohol a víš, co děláš" usmál se do polibku a odtáhl se, načež ze mě úplně slezl a stoupl si k posteli, odkud mě nadále sledoval. Já se posadila a až teď jsem si uvědomila, že na sobě mám pouze své spodní prádlo a jeho velké triko, takže jsem zčervenala. 

Jakmile jsem si ale uvědomila, že nic nezakrývá má stehna, rychle jsem si je přikryla rukama. Harry si toho na mé neštěstí všiml a nakrčil čelo, přičemž bylo vidět že přemýšlí, z jakého důvodu jsem tak provedla. Tajně jsem doufala, že na to nepřijde a že odejde, abych se mohla obléci do svého včerejšího oblečení, ale on tak neučinil. Prostě tam jen tak dál stál a s nakrčeným čelem pozoroval má stehna, což pro mě nebylo zrovna příjemné.

„Co je?" nevydržela jsem to a zeptala se po pár minutách naprostého ticha. Strašně už mě to deprimovalo a já se chtěla zvednout, ale nechtěla jsem, aby mě takhle zhnusenou viděl.

„Nic. Co by bylo? Tak pojď, kluci už tu budou" odpoutal pohled od mých noh, ale stále mě hypnotizoval svým pohledem a nevypadal, že by chtěl přestat.

„Harry" zaskuhrala jsem po další půl minutě, co na mě zíral. Nesnáším, když jsem středem pozornosti. Co mám tedy dělat, když sedím polonahá a zjizvená před samotným Harrym Stylesem? Nejraději bych se propadla do země.