What's the truth

2. You have one day

Ráno nebylo zrovna hezké. Moje máma samozřejmě nebyla doma a já na svém telefonu našla nové upozornění, což mi na náladě také moc nepřidalo.

Samantha: „Ty máš asi opravdu vysoký ego, co? A to oslovení si pro příště odpusť, puso"

Haz: „Jenom se ti snažím pomoct"

Samantha: „Promiň, ale pomoc si představuji zřejmě trochu jinak než ty. Ale díky, nemám zájem"

Haz: „Měla bys přestat. S tím, co děláš..není to zdravý. Je to nebezpečný. Nemáš důvod to dělat"

Samantha: „Takže..ty jsi tu teď nějaký expert?! Neznáš mě. Nic o mně nevíš."

Haz: „Tak to můžeme změnit"

Samantha: „Popravdě mi to tak vyhovuje"

Haz: „Ale no tak, Sam. Přece nebudeš zahořklá, dej mi šanci. Přece už víš, že se nevzdávám"

Samantha: „Neoslovuj mě, když nevíš kdo jsem"

Haz: „Ale ano, vím. Jsi Samantha"

Samantha: „Budeš mě otravovat ještě dlouho?!"

Haz: „Budu, já se jen tak nevzdávám"

Samantha: „Tak to bys asi měl. Protože já Tě ráda nemám a ani mít nebudu"

Haz: „Ale ani mě neznáš. Znáš to přísloví- Nikdy nesuď knihu podle obalu?"

Samantha: „Ale ty nejsi kniha"

Haz: „Ale Ty víš, jak se to myslí.."

Samantha: „Musím jít"

Haz: „Tak zatím, Sam *pusa*"

Samantha: „Přestaň."

Upřímně mám ještě nějaký čas, ale chtěla jsem se ho spíše zbavit. Najedu na twitter a z mého pravého účtu koukám na příspěvky mých spolužáků. Bože. Ta kráva Sophia přidala fotku s popiskem 'Můj sen se splnil! Mohla jsem potkat nejúžasnějšího člověka na Zemi!' a pod textem přidanou fotku s Harrym Stylesem, který se tváří jako kdyby snědl citrón. Ani se mu nedivím. Sophia je moje přiblblá spolužačka, nebo-li 'Královna třídy', jak už to bývá. Prostě taková ta holka, kterou všichni milují, má na sobě tunu makeupu, je bohatá a rozmazlená a všichni se jí bojí. 

Nezmínila jsem se vlastně o tom, že bydlím na kraji Londýna. To proto to měla Sophia lehčí ho potkat než někdo jiný. Popravdě nechápu, co je na nich tak zajímavého. No jo, jsou hezcí a umí zpívat, ale toť vše. Nechápu holky, co jsou z nich okamžitě vlhký, jenom co vidí jejich fotku. 

Po nekonečném civění do telefonu jsem se rozhodla udělat si snídani. Seběhla jsem do přízemí do kuchyně a otevřela lednici s úmyslem zjistit, co máme k jídlu. K mému štěstí jsem zjistila, že budu zase snídat suchý rohlík. Uvařila jsem si k tomu alespoň čaj a vyběhla zase do pokoje.

Zrovna, když jsem pila čaj mi zapípal telefon. Okamžitě mi bylo jasné, kdo to je.

Haz: „Sam, jsi tu?"

Haz: „Samantho, já se nudím"

Haz: „Prosím, odepiš mi"

Protočila jsem nad těmi zprávami oči. Koho tady zajímá, že se nudí?

Samantha: „To ale opravdu není můj problém. Užij si to"

Haz: „Proč jsi na mě tak protivná? Ani mě neznáš"

Samantha: „No právě"

Haz: „Jak už jsem říkal. Změníme to. Začínám s otázkama. Tak třebaaa - kolik ti je?"

Samantha: „Tohle nemůžeš myslet vážně."

Haz: „Nebuď protivná a spolupracuj"

Samantha: „Je mi 17"

Haz: „Mně je 20"

Samantha: „Takže si vlastně píšu s nějakým úchylem?"

Haz: „Vždyť to není zas tak velkej rozdíl. A navíc, věk je přeci jenom číslo"

Haz: „Takže, pokračujeme. Odkud jsi?"

Samantha: „Chceš mě vykrást, nebo co?"

Haz: „Možná jenom znásilnit"

Samantha: „Tak to je odporný"

Haz: „Vždyť jsem to tak nemyslel. Teď mi odpověz, prosím"

Samantha: „Bydlím na kraji Londýna"

Haz: „Já jsem taky z Londýna. I když už tam nebývám tak moc často. Cestuju po světě"

Samantha: „A já se tě na to snad ptala?"

Haz: „Ne, ale když už se poznáváme, tohle bys vědět měla. Je to veliká část mého života"

Samantha: „Proboha. Slyším za tebe mluvit tvoje ego"

Haz: „Chci tě jenom poznat"

Samantha: „Proč?"

Haz: „Chci poznat někoho nového. A chci ti pomoct"

Haz: „Přestaň dělat to co děláš. Prosím. Kvůli mně"

Samantha: „Není to moje věc?"

Odhodila sem telefon vedle sebe na matraci. Je pravda, že je sice dost otravnej, ale musím si uznat, že je to jediný člověk, který se zajímá. Možná bych mu mohla dít šanci. Třeba jeden den. Na konci asi stejně zjistím, že to byla ztráta času.

Samantha: „Dávám ti jeden den"

Haz: „Děkuju. Nebudeš litovat"

Samantha: „V to pevně doufám"

Samantha: „Ale slib mi něco"

Haz: „Co?"

Samantha: „Nevyužiješ to na to, abys mě poučoval"

Haz: „Domluveno"

Haz: „Co musím udělat pro to, abys mi dala více dnů?"

Samantha: „To se uvidí"

Samantha: „Musím do školy, zatím"

Haz: „Zatím, užij si to"

No to asi sotva, pomyslela jsem si. Ví on vůbec, co je to škola? Položila jsem telefon na můj pracovní stůl a běžela se do koupelny trochu zkulturnit. Zamaskovala jsem si kruhy pod očima, dala trochu řasenky, rozčesala svoje hnědé vlasy, které jsem dala do culíku a mohla jsem jít. Moc se nestarám o to, jak vypadám, protože přece jen je to všem v mém okolí jedno. I kdybych se snažila, výsledek by byl stejný. Ze skříně jsem vytáhla vínové tílko s černými riflemi a přes to černý lehký svetřík. Přece jen je jaro, a zrovna dneska je krásné počasí - i když, jsme přece v Londýně. Tady člověk nikdy neví. Popadla jsem svoji tašku s telefonem, nazula si svoje černé vansky a odešla z domu na autobus směr škola.

-PŘEČÍST-PROSÍM-

Ahooj :) Jak se Vám zatím díly líbí? Vím, že se tam zatím nic moc neděje, ale to tak na začátcích bývá :) Budu ráda za každý komentář a názor :)

Ještě bych chtěla říct že one direction JSOU v této fanfics známí, zatímco lidé (pokud jich časem bude víc) z 5 Seconds of Summer NEJSOU (v tomto dílu ještě nikdo není, ale bude:)). Jenom pro jistotu, aby v tom bylo jasno :)

Děkuju moc

xxLoveYa