What's the truth

10. Trip to London

Stojím před poněkud starým žlutým školním autobusem, který má mě i všechny mé spolužáky odvést do Londýna. Popravdě, nechápu proč jsou ostatní tak ultra natěšení - chápu, třeba Sophia tam jede utratit všechny své peníze, ale zbytek lidí opravdu nechápu. Vždyť bydlíme na kraji Londýna, prokrista! Každý s nás tam musel být alespoň jednou, a to kdyby jen jednou, tak musel mít opravdu velkou smůlu. 

Možná jsem opravdu divná, ale nemám důvod k tomu, abych se tam nějak těšila. Prostě další otravný školní výlet. Postávala jsem u autobusu a čekala, až konečně přijde Luke, protože jsme za chvíli měli odjíždět. Postávala jsem u autobusu, byla na telefonu a každou minutu se rozhlížela kolem. Měli jsme odjíždět každou minutu, ale Luke nikde. Vytáhla jsem telefon, najela na twitter s úmyslem, že mu napíšu, co mu tak dlouho trvá. Nevěděla jsem, jestli mi to k něčemu bude, ale za pokus nic nedám.

Samantha: „Kde si tak dlouho? Už budeme odjíždět". Pevně doufám, že pojede. Nevím, co bych jinak dělala. Nebo, že mi alespoň řekne důvod, proč vlastně nejede. V Londýně potom máme rozchod, což znamená, že jakmile nás učitelé provedou po Londýně a jeho památkách, které nikdo z nás nikdy určitě neviděl, můžeme tam zůstat a zpět se dopravit sami. Což mám také v plánu, nehodlám dobrovolně jet v tom otřesném autobuse s ostatníma i nazpět.

„Samantho, nasedni už do toho autobusu" poručil mi můj učitel historie. Já ale nechtěla nastoupit, dokud nebudu mít jistotu, že Luke jede taky. Nechci tam být jenom se svýma spolužákama. To už bych se raději podřezala. Je divné, že jsem si za těch pár dní tak moc zvykla na Lukovu společnost, že už se bez ní v podstatě ani neobejdu. 

Jako by se mi život změnil ze dne na den. Což se vlastně taky stalo.

„Samantho!" zvedl na mě hlas, když jsem nijak nereagovala. Popravdě, když se tenhle učitel naštve, de z něj opravdu hrůza, takže jsem si raději pomalu vlezla do autobusu, kde jsem si sedla na poslední volné dvou-sedadlo. Pro případ jsem si vytáhla z tašky sluchátka, kdyby mě ostatní chtěli urážet nebo otravovat a zapojila jsem si je do telefonu, kde jsem si pustila nějaké písničky. 

Jakmile jsem cítila, že se autobus hnul z místa a došlo mim, že vedle mě pořád nikdo nesedí, moje nálada o něco klesla. Luke opravdu nedorazil, nejede se mnou. Celý dnešek budu muset trávit s těmahle blbečkama, kteří se mi budou jenom posmívat. No super, co jiného se dneska ještě povede? A jelikož Luke nejel, a já se nemám s kým bavit, pokud teda nechci sama sebe pomlouvat, budu se muset zabavit trochu jinak. Moc možností popravdě ale nemám.

Samantha: „Ahoj, jsi tu?" napsala jsem mu a doufala, že alespoň on tu bude. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho. Jak jde vidět, na Hazu je spolehnutí vždy.

Haz: „Jasně, kdykoli. Jak se máš?". Opravdu originální otázky, Harry. Ale můžu být ráda za to, že se mám vůbec jak zabavit.

Samantha: „Mohlo by to být lepší. Jedeme na ten výlet do Londýna a Luke nepřišel, takže tady musím být celej den sama". Povzdechla jsem si nad tím, že celý dnešek budu po tom super týdnu trávit zase sama. Kdyby mi alespoň odepsal.

Haz: „To je mi líto. Víš alespoň proč? Tak se alespoň můžeš bavit se mnou". Musela jsem se pousmát. Harry nezklame.

Samantha: „Ne, neodepisuje mi".

Haz: „Nedá se na něj spoléhat. Tak nechceš si zase zahrát na otázky?". Jeho poznámku o Lukovi a nespolehlivosti jsem raději přešla. Už víckrát mi psal poznámky na Lukovu osobnost, ale já to chci i nadále ignorovat. Dělal, jako by ho snad znal, nebo co, ale on ví jenom veliký prd. Nezná ho.