What's the truth

9. Annoying girls

Chvíli jsem na tu zprávu jen tak koukala, protože jsem neměla nejmenší tušení, jak bych měla reagovat. Je sice pravda, že mě s tím kinem docela naštval, ale nechci kvůli tomu zahodit celé naše přátelství. Nakonec se tam stejně očividně neukázal, tak co, ne? Ale musím uznat, nervy jsem z toho teda měla, i když někdo by mě třeba nedokázal pochopit proč. Ještě chvíli jsem se zamýšlela co odepsat a jestli vůbec odepsat, ale nechci ho od sebe odhánět, přece jen, udělal toho pro mě víc, než si může kdokoliv myslet. Nemůžu na něj být naštvaná. Nikdy.

Samantha: „Upřímně? Nemáš ani tušení, jak moc jsi mě tím vynervoval a naštval. Ale nejsem správná osoba na to, abych se na tebe zlobila. Byl jsi první člověk, který se se mnou začal bavit, takže bych si tě nedovolila odříznout. Nemohla bych na tebe být věčně naštvaná, Harry. Teď už konečně mám kamarády, a to dokonce dva! A to, že tě ještě nechci potkat neznamená, že tě nemám ráda a že mi na tobě nezáleží, dobře? Jen mi prosím nedělej naschvály Haz, ok?" Stiskla jsem tlačítko 'odeslat' a telefon položila vedle sebe na noční stolek. Myslím, že dneska můžu jít spát s klidnou hlavou a dobrým pocitem. Že by se mi začínalo dařit?

Ráno jsem se probudila půl hodiny před zvoněním svého budíku, takže bylo naprosto zbytečné se ještě pokoušet o usnutí. Pomalu jsem vylezla z postele a přesunula se do koupelny, kde jsem jako vždy udělala svoji ranní rutinu. Sprcha, jemná úprava obličeje, abych nechodila jako smrtka a nakonec jsem si rozčesala svoje vlasy a nechala je rozpuštěné. Ze skříně jsem si vytáhla černé skinny jeans a červený svetřík. Popadla jsem tašku, do které jsem naházela svoje učebnice a do kapsy si strčila telefon. 

Seběhla jsem schody do přízemí, přesněji do kuchyně, kde jsem si hodlala udělat konečně pořádnou snídani, kterou jsem už dlouho neměla, ale dneska jsem si to díky své časové rezervě mohla dovolit. Už s hotovou snídaní jsem si sedla k pultu na barovou židličku a do druhé ruky jsem si vzala telefon. Projela jsem ostatní webové stránky a jako poslední jsem se příhlásila na twitter. Měla jsem dvě nové zprávy a jedno upozornění. Upozornění? Najela jsem na fotku, na které jsem údajně byla označená a nestačila jsem se divit. Přidal ji Luke, a byla jsem na ní já, jak stojím u kuchyňské linky a připravuji nám víkendový oběd. V popisku bylo pouze moje tt jméno a usmívající se smajlík. Rozhodla jsem se to radši nijak nekomentovat a rozkliknula jsem zprávy. První byla od Luka, samozřejmě.

Luke: „Budu u tebe dřív, jen abys věděla. Ps: Snad ti ta fotka moc nevadí." Jenom jsem nad tím pokroutila hlavou a rozhodla se, že mu to okomentuji až ho osobně uvidím. Chtěla jsem se kouknout i na zprávu od Harryho, ale vyrušil mě zvonek. Tentokrát mi bylo naprosto jasné, kdo to je. 

Hodila jsem špinavé nádobí do dřezu, obula si své klasické černé vansky, popadla tašku s telefonem a už jsem zamykala vchodové dveře. Jakmile jsem uviděla Luka postávajícího u jeho drahého auta, rychlým krokem jsem k němu došla a obejmula ho. Očividně ho to prvně trochu zarazilo, ale jak si uvědomil co dělám, okamžitě mě objal nazpět. Chvíli jsme tam jen tak stáli a drželi se v objetí, dokud jsem se od něj neodtáhla a neusmála se na něj.

„Co se děje?" usmál se na mě a prohlédl si mě od hlavy až k patě. Možná to vypadalo ujetě, když jsem mu jen tak skočila okolo krku, ale co no. Pro jednou si to můžu dovolit.

„Nic, jen jsem šťastná. A za tu fotku se nezlobím, jen kdyby ses náhodou ptal" sdělila jsem mu můj názor a on mi na to jenom kývl. Nasedli jsme do jeho auta, zapnuli muziku a se zpěvem jsme se rozjeli směrem ke škole.

První tři hodiny ve škole byly nudné, asi tak, jak to vždycky bývá. Spolužačky si samozřejmě pořád něco šeptaly a po druhé hodině se u mé skříňky zastavil Luke, aby mi strhal ty lístečky s nadávkami, které mi tam pravidelně visí, což musím uznat, bylo od něj podle mě docela dost hezké.