What's the truth

29. New start

Připadala jsem si trapně. Neměla jsem tušení, co říct ani jak začít. Nevěděla jsem ani o čem vlastně mluvit. Už mi nějakým způsobem vlastně odpustil to, že jsem ho na nějakou dobu odstranila ze svého života, ne? Alespoň to tak vypadalo.  Ne, že bych si myslela, že si to zasloužím.. ale alespoň jsme se někam posunuli. Bylo mi totiž hned od začátku jasné, že tohle nezabere pouze pět minut. Bohužel.

Zvedla jsem svůj pohled, abych se mohla podívat na Harryho. Ten se na mě ale nedíval, jelikož zamyšleně hleděl na zeď za mými zády a ani on nevypadal, že by hodlal zahájit nějakou konverzaci. To jsme to dopadli.

„Ehm.. Harry?" začala jsem opatrně. Nejprve jsem chtěla, aby se na mě alespoň podíval. Opravdu vypadal trochu mimo. Neodpověděl, ale pohlédl na mě, to mi stačilo.

„Jak víš, co se stalo?" zeptala jsem se konečně na tu otázku, která mi celou dobu ležela v hlavě. Jak může vědět, co se stalo? Vždyť je to v podstatě nemožné, ne? Podle toho, co pronesl, když pro mě přijel, jsem to tak pochopila. A on i to poté ani nevyvracel. Tak jak?

„Možná by sis měla sednout" navrhl mi a lehce mi pokynul k jeho ustlané posteli. Na vteřinku jsem nad tím zauvažovala, ale poté tento návrh hned zavrhla. Na to jsem bohužel neměla energii. Potřebovala jsem stát, nějak jsem doufala, že pak budu moct lépe zpracovat informace, které se od něho dozvím. Vím, stupidní. Nebo při nejhorším budu moct opět rychle utéct.

„Ne, děkuji. Radši postojím" odpověděla jsem mu a až potom mi došlo, jak jsem to pronesla. Znělo to totálně stupidně, jako kdybych mluvila s cizím člověkem nebo se svým šéfem. Harryho znám, měla bych se k němu chovat více uvolněně. Bohužel, v tenhle moment to pro mě bylo téměř nemožné. Byla jsem neskutečně napjatá a nervózní.

„Tak fajn" prohodil potichu a lehce si promnul své ruce, pravděpodobně aby alespoň trochu zahnal svou nervozitu. Mé nervozitě to bohužel nepomohlo, ba naopak. Pokud je tak moc nervózní Harry, jak bych se pak měla cítit já?

„Už od začátku jsme se k sobě s Lucasem chovali.. zvláštně. Toho jsi si určitě všimla" začal a já mu na to okamžitě přikývla. Samozřejmě, že jsem si toho všimla. Toho by si všiml i slepý.

„Známe se. Nebo jsme se alespoň znali. Dříve."už po pár slovech udělal pauzu a nadechl se. Pravděpodobně to pro něho nebylo příjemné téma, ale teď už bylo pozdě z toho vycouvat. Nebyl prostor na tajemství. Alespoň ne ohledně toho všeho, co se okolo mě, nás, momentálně dělo. 

„Chodívali jsme spolu na střední" pokračoval, přičemž udělal pár kroků bokem a sedl si na okraj své ustlané postele. Hlavu měl sklopenou a sledoval podlahu pod svými nohami. Já před ním i přes to zůstala stát a nesedla si vedle něho.

„Potkali jsme se o prázdninách před tím, než jsme nastupovali na stejnou střední školu. Stali se z nám úžasní kamarádi během pár dnů". I přes to, že jeho oči byly smutné, povytáhl své koutky do malého úsměvu. Nejspíše si vzpomněl na nějaký ze zážitků.

„Byli jsme nerozlučitelní. Nikdy jsem neměl lepšího kamaráda, přísahám. Byli jsme dokonale sehraná dvojka a každý o nás věděl. Bohužel, všechno dobré musí jednou skončit" zhluboka se nadechl. 

„Stalo se to chvilku před tím, než jsem se přihlásil do X-factoru. Rozdělilo nás ta nejstupidnější věc. Holka. Byla to naprostá blbost. Luke si na začátku prvního ročníku našel holku, jmenovala se Amanda, myslím. Byla skvělá a já s ní vycházel. Bohužel ona mě po nějaké době začala mít ráda víc, než by měla.." povzdechl si a pohlédl mi do očí. Snad aby zjistil mou reakci. Já ale nevěděla jak reagovat, neznala jsem ještě celý příběh.