What's the truth

27. Naive

Pořád nemůžu uvěřit tomu, že to opravdu dělám. Samozřejmě, že jsem si to plánovala. Několik dní. Ale nečekala bych, že na to budu mít odvahu.

Stojím před starším domem v jedné ze zapadlých částí této oblasti krajního Londýna a nevím, jaký pohyb mám udělat dále. Od incidentu uběhlo už několik dní a já celý ten čas strávila přemýšlením. 

Chtěla jsem zajít za Lukem a vyslechnout si ho. Zjistit, jestli to, co se stalo udělal naschvál a jestli má v našem vztahu ještě cenu pokračovat. Ale za celé ty dny jsem ho ve škole nepotkala, což mě donutilo nad tím přemýšlet ještě více.

Nevěděla jsem, zda se mi vyhýbá, zda mi chce dát jenom prostor to zpracovat a zhodnotit nebo jestli jsem ho prostě už přestala bavit. Nemám tušení, ale nakonec jsem dospěla k závěru, že existuje asi pouze jediný způsob, jak to mohu zjistit.

A Sophia? Nic se nezměnilo. Celé dny na mě se svými kamarádkami pokřikuje a pomlouvá mě. Nic nového. Řekla bych, že jsem si zvykla. Ale jistým způsobem uvnitř mě vždy bude kousíček, který to pokaždé bolí. Který kvůli tomu pláče. Proč zrovna já? Provedla jsem jim někdy něco tak hrozného, že tohle musím snášet roky? Nemám tušení, ale o ničem nevím.

Vyprostila jsem se ze svých myšlenek a znovu pohlédla na dům stojící přede mnou. Opravdu to chci udělat? 

Musím uznat.. co nejhoršího se mi může stát? Vysměje se mi do obličeje a vyhodí mě. Nic, na co bych tak nějak nebyla zvyklá. 

Trochu jsem se obávala, že bych se mu tam rozbrečela, což je docela velká šance, že se to stane. Nechci před ním vypadat jako někdo, kdo umí pouze brečet. 

Nebo třeba není doma. V to jsem trochu doufala. Prostě bych se otočila a odešla, jako kdybych sem nikdy nepřišla. Bohužel bych nad tím poté zase znovu přemýšlela a nejsem si jistá, jestli bych se pro příště rozhodla jinak. Protože myslím, že ne.  

Pomalu projdu pootevřenou a poněkud zrezavělou brankou na pozemek domu. Není to tak, že by Luke byl chudý, to ani náhodou. Prostě jenom nemá tu potřebu mít zvenku nový a nějak moc upravený dům. 

Jednou jsem už u něj i byla. Bylo to chvíli poté, co mě donutil říct Harrymu sbohem. Byla jsem v tu chvíli dost smutná. Vzal mě k sobě a provedl mě po celém domě. Musím říct, že to tam vypadá opravdu dobře. 

Zbytek dne jsme strávili válením se po sobě navzájem na pohovce. Samozřejmě, že si nesměl odpustit lechtání a nějaký ten film. Animovaný. 

Vím, že ho neznám nejdéle a chodili jsme spolu ještě kratší dobu, ale i tak. Vzhledem k tomu, že nemám kamarády, vytvořila jsem si s ním tolik vzpomínek. Když si je přehrávám ve své hlavě a vzpomínám si na některé maličkosti, chce se mi skoro až brečet. 

Zdálo se mi to tak dokonalé. A taky že to na chvíli dokonalé bylo. Byla jsem po neskutečně dlouhé době konečně šťastná. Neuvěřitelně šťastná. A i když jsem potom udělala to, co po mně chtěl.. pořád tu byl se mnou. Pořád jsem někoho měla a nezůstala jsem opět samotná. 

Měla jsem alespoň maličkou jistotu. Kdežto teď. Když to nevyjde, nebudu mít opět co ztratit, předpokládám. Vrátím se do starých vyjetých kolejí, ve kterých jsem strávila poněkud dlouhou dobu. A kdo ví? Třeba tam patřím.

Třeba mi dal osud okusit trochu toho štěstí a radosti a pak mě zas navrátil tam, kam doopravdy patřím. 

V tom případě bych nejraději ten kus štěstí smazala z mého života. Když jste většinu života smutní a osamělí a potom přijde zázrak.. nechcete, aby vás opustil. Aby pominul. Bohužel, u mě se tak možná stane. A jestli se to opravdu stane a moje radost vyprchá.. jaký to mělo smysl? Nechci být zase sama.