Svět je plný falešností. Je na nás, abychom rozpoznali, komu na nás opravdu záleží a kdo nás pouze využívá pro své potěšení. Koho to baví, nás využívat. Občas ale člověk bohužel naletí a popálí se.
„Ne, dej mi ten ovladač!" začala jsem se smát jako pominutá, když jsem se snažila Lukovi vytrhnout ovladač od televize z rukou, což mi samozřejmě moc nešlo. Když vedle sebe postavíte malého vychrtlého skřítka a nabušenou žirafu, kdo asi vyhraje?
Opravdu se dostavil, přesně tak, jak mi to včera napsal. Přišel chvíli po tom, co jsem se nasnídala a musím říct, že buďto se mi to zdá, nebo je to jiné. Celkově. Ale možná si to jen nalhávám, popravdě nevím, ale jsem si jistá, že takhle se mi to líbí o hodně víc. Sice to ani jeden z nás neřekl nahlas, ale myslím, že jsme oficiálně spolu. A je to tak rozhodně lepší.
„To by sis pro něj napřed musela dojít!" zasměje se a mává s ním ve vzduchu, mezitím, co je na druhé straně obývacího pokoje. Oba dobře víme, že s mojí rychlostí a obratností nemám nejmenší šanci ten ovladač získat, ale i tak pokračujeme v hraní této blbé hry. Proto se tedy pokusím o trapný pokus přeskočit pohovku, která se nachází skoro veprostřed našeho obývacího pokoje a hodlám jít po Lukovi, ale to by se mi to napřed muselo povést. To bych ale nebyla já, kdyby se mi něco nestalo. Takto to chodí pořád.
Nějakým záhadným způsobem zakopnu v podstatě o nic a svalím se polovinou těla na pohovku a polovina těla mi z ní visí dolů. Když mě Luke spatří, začne se smát jako pomatený a pomalou kolébavou chůzí se ke mně pomalu dostane.
„Proboha, co jsi dělala?" snaží se mezi smíchem popadnout dech, ale moc se mu to zatím nedaří, což zapříčiní, že si pomalu lehne na zem, kde pokračuje ve svém záchvatu smíchu, Chápu, že muselo být docela vtipné a asi i nepochopitelné, jak se mi to vůbec povedlo, ale že by to bylo až takhle vtipné? Tím si nejsem moc jistá. Nereaguje moc přehnaně? Má snad krámy? Jo, to určitě Samantho.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jakmile mi dojde, že se Luke očividně nezklidní ze sekundy na sekundu, možná ani za hodinu, začnu uskutečňovat svůj plán. No, on to vlastně ani plán není.
Vstanu z pohovky co nejopatrněji, abych z ní ještě nežuchla na zem a následně přejdu k Lukovi, který ještě pořád leží na zemi se zavřenýma očima a přiblblým úsměvěm. Pošuk. Nechci být moc nápadná, ale bez toho to bohužel nejde. Skloním se k němu a vytrhnu mu z jeho třesoucích se rukou ovladač od televize, nad čímž se musím pousmát.
Namířím ovladač na televizi a zmáčknu tlačítko zapínání, díky čemuž se televize zapne a já najedu na výběr filmů. Ano, to je to, o co jsme se tady s Lukem do teď v podstatě 'prali'. Nějakým způsobem jsme se jaksi neshodli na žánru a filmu a jelikož jsme oba dva tvrdohlaví a ani jeden z nás nechtěl ustoupit, dopadlo to nějak takto. Jelikož Luke se ještě válel po podlaze, měla jsem čas nastavit si film, který jsem chtěla bez toho, aniž by mi hrozilo jakékoli nebezpečí. No, spíše 'nebezpečí'.
Pohodlně jsem se usadila u televize u filmu 'V hlavě'. Chápu, že tento film, možná spíše animák, je pro děti, ale co? Když mě to baví, tak se na to koukat můžu a taky budu. Narozdíl od Luka jsem se totiž nechtěla dívat na nějaké horory s démonama a podobnýma příšerama. Ne, že bych se na horory nemohla koukat, ale přece jen. Tohle je mnohem lepší!
