Elya z Lymeru

3. Část - Noční hádka

Dneska je to trochu delší a i trochu napínavější, snad se bude líbit :) A taky zdravím Anet - Čus! :D

----------

Otec vchází do jídelny. Prostorné místnosti s dubovým, ručně vyřezávaným nábytkem. V čele trůní veliký krb, strop osvěcuje stříbrný lustr. Stůl se dvěma židlemi stojí ve středu místnosti na koberci v barvě jehličí, pokrývajícího dřevěné parkety.

Kaštanově hnědé vlasy, útlejší postava. Nosí převážně takové ty zastaralé obleky, na tváři vážný a kapku zamyšlený výraz. Vzhledově se opravdu moc nepodobáme, povahově docela ano, ikdyž v uzavřenosti ho překoná leda Tom. Je to čestný člověk. Nenávidí lži a přetvářku. Náš vztah je dost zajímavý, mohlo by se zdát, že když spolu skoro nemluvíme, každou chvíli se neobjímáme a bůhví, co ještě, náš vztah je  ... chladný. Opak je pravdou. Projevujeme si jakési tiché projevy . . . jak to říct, . . .lásky zní moc přehnaně . . .

Před usednutím na sebe lehce pokývneme hlavou a popřejeme si dobrou chuť. Jídlo úžasně voní, večeře většinou probíhá tiše, jen občas něco prohodíme. "Jak jsi se dnes měla?" zeptá se.

"Docela dobře . . . Mrzlo dneska?" vypálila jsem. Potřebovala jsem se zeptat. Moje levá hemisféra mozku, v níž je část, zodpovědná za logiku, prostě odmítá přijmout fakt, že se tam ten led zničehonic objevil. Ovšem otcovu reakci jsem nečekala. Zarazil se, s vidličkou na půl cesty od úst. Ostře ryté rysy mu ztvrdly, hnědé oči se rozšířily, možná strachem, možná údivem, možná vztekem. Šel z něj trochu strach. Po chvíli přísným hlasem řekl: "Proč?" Upřeně na mě pohlédl. Proč? Nechápavě mu pohled vrátím. Co je na tom tak divného? "Ee, . .jen tak." Nespustil ze mě pohled. Co to má znamenat?

V jednu chvíli se nadechl, jakoby chtěl něco říct, jenže si to zřejmě rozmyslel. Po pár minutách řekl: "Tuto sobotu pojedu ven. Do údolí, tímhle-" lehce pokyne rukou: "směrem." Zaraduju se. Vím, o jakém údolí mluví. Na podzim tam roste spoustu šípkových keřů.

Společné túry s otcem miluju. Někdy s sebou vezmeme i malířské stojany a náčiní a malujeme krajiny. Anebo mi ukazuje místa, kde si ptáci staví hnízda a různé věci o zvířatech i rostlinách. Pak se nedivte, že mám nejlepší známky z přírodopisu. Někdy si toho sbalíme málo a jdeme třeba dvaceti kilometrovou trasu po horách.

Ikdyž je to super, pořád neodpověděl na mou otázku. Co je na tom tak vážnýho? Měla jsem se zeptat Margaret, že mě to nenapadlo dřív. Ikdyž, to by mě asi místo krátké informace zavalila přednáška, jak hrozné bylo toho a toho roku náledí. "Můžeš jet se mnou, ale vyrazíme ještě před svítáním." Východy slunce miluju, ale většinou je zaspím. Čtu si do noci a pak vstanu pozdě. "Dobře." odvětím. Mlčky pokračujeme v jídle.

----------

Už bych měla jít spát, zítra je škola, pátek. A pak musím vstát před východem slunce. Nechám Hobita klábosit s Glumem, zhasnu světla a chystám se zavřít dveře. Jenže na chodbě stojí Tom. Tom! V našem domě,! Teď večer! Musím podotknout, že uvnitř domu byl naposledy před osmi lety, když jsem si na zahradě vyvrtla kotník.

Malá tepaná lampa mu na okamžik osvětlila šedé strniště na bradě. Tvářil se lehce zamračeně. Má jen dvě možnosti kam jít, do otcovy pracovny propojené s ložnicí, nebo do mého pokoje. Víc místností na tomhle patře není. Těžkými kroky se vydá doleva, do otcové. Krátce zaklepe, vzápětí slyším otcův lehce překvapený hlas, ale nerozumím slovům. Tom vejde.

Vím, že je to odposlouchávání věcí, do kterých mi nic není a že by mě za to otec ani náhodou nepochválil, protože to je přesně vec, kterou nesnáší, ale Tom - v jedenáct večer v otcově pracovně? Asi se nebudou bavit o zahradě. Po špičkách vyklouznu z ložnice. Zalituju, že jsem si nevzala něco na nohy, parkety do bosých nohou pěkně studí, ale vracet se nebudu.

Do háje! Prkno pode mnou zavrže, trochu hlasitěji, než je zrovna vhodné. Ustrašeně se podívám ke dveřím, ale vypadá to, že jsou oba plně zabraní do rozhovoru.

Konečně jsem kousek od pootevřených dveří. Tady už to stačí. Dívat se až do klíčové dírky by bylo jednak pošetilé a jednak úplně nanic.

"Jak to myslíš?" Slyším otcův prudký hlas. "Vždyť to bylo od začátku úplně jasné! Je to ona!" "Jak to můžeš vědět?" Ozve se prásknutí do stolu. "Takže ty vlasy, oči, kůže, to všechno je jen PIGMENT?! Neříkej mi, že to nebylo nad slunce jasné, už když's ji našel!" Vytřeštím oči. Je možný, že se baví o mě?!

"Ikdyby byla ta bláznivá teorie pravdivá . . ." "Nikdo, mě nebude nazývat bláznem, Johne!" "Ikdyby ta teorie byla pravdivá, tak co? Vtrhne do města, zázračně se naučí proměňovat všechny lidi zpátky, a to úplně bezpečně a bez rizika?!" "Jsi zbabělec! Bojíš se o ni, nechceš už prožít další ztrátu, ale na dost důležité věci zapomínáš! Vždyť jí je jen třináct a už ..." "To nic neznamená! Dřív bylo normální, že se talent projevoval v deseti letech!" "Před sto lety možná!" "Ale teď ven!"

Do háje, dohájedohájedoháje! Rychle se rozhlížím po úkrytech. Na poslední chvíli se schovám za sametový závěs.

Tom vyjde. Nevidím mu do tváře, ale jeho výraz si dokážu živě představit. Takhle rozčíleného jsem otce za celý svůj život neviděla. A Tom řekl víc slov, než za posledních deset let. Ve dveřích se ovšem zastaví. "A co když zaútočí Ximeus?" "VEN!!"

Tom znechuceně zavře dveře. Před schody se ovšem váhavě zastaví a podívá se směrem k mému pokoji. Na okamžik se vyděsím, že by se rozhodl i přes otcův vztek jít mi říct o tom všem. Nakonec si to zřejmě rozmyslí a s vrzáním se vydá dolů po schodech. Oddechnu si. Nezjistí, že nejsem ve svém pokoji.

Snažím se zklidnit zrychlený dech. Teď už mi nemrznou jen nohy, ale klepu se celá. Stojím tu v lehké noční košili, navíc tak velký dům je trochu problém vytápět. Přesto ještě projistotu počkám.

Za pár minut už po špičkách klopýtám zpátky. Svalím se na postel a přetáhnu přes sebe přikrývku. Teď teprve se nad tím vším pořádně zamyslím. Ale ať se snažím sebevíc, nerozumím ničemu.

Bavili se o mě, to je jasný, ikdyž z toho vůbec nemám radost. Můj vzhled není náhoda, mám nějaké schopnosti, co se začaly projevovat ve třinácti, přitom posledních sto let se to něco projevovalo později, v nějakém městě jsou lidi, co potřebují "proměnit zpátky", což je zřejmě nebezpečné, protože by mohl zaútočit Ximeus, otec se o mě bojí, protože už nechce zažít další ztrátu ...

Dává vůbec něco z toho smysl?! Už jen to, že se Tom a otec v noci takhle pohádali je vrchol všeho, ještě ty ostatní nesmysly! Nachvíli si začínám myslet, že se zbláznili. Ale pak mě přecejen něco napadne . . .

Všechno to souvisí s tím pitomým ledem. Vzpomínám si na otcův přísný i vyděšený pohled zároveň, ale hlavně - na to zapraskání v křoví. Nebyl to žádný pták, ale Tom. Tiše se pohybovat a pak se někde nečekaně vynořit, to mu jde.

I přes to všechno to nedává smysl. Převaluju se na posteli. Nakonec přecejen usínám poklidným spánkem, v jehož snech po patře pobíhá chodbami Tom a křičí: "To je ona! To je ona!" Pak ho doběhne otec, zfackuje ho, a zčistajasna je tu nový den . . .