Elya z Lymeru

16.Část - Přítel

Nachvíli jsem uvažovala o kápi, ale nakonec jsem ten nápad zavrhla. Nikdy jsem nebyla typ, co by se rád vystavoval na obdiv. Vlastně se cítím asi jako Harry Potter. Jenže na rozdíl od jeho jizvy, moje vlasy do očí přímo bijí, nemluvě o obrovských, ledových očích. Nadechla jsem se a vyrazila.

Štěrk pod koženou botou zapraskal. Vyšla jsem a neunikly mi pohledy ostatních. Snažila jsem se s nikým nenavazovat oční kontakt dýl, než na pár vteřin. Rozhodla jsem se, že nejlepší bude si osadu prohlídnout z výšky, z kopců, co ji obepínaly, než tady chodit a snažit se vrýt si do paměti každý dům. Právě, když jsem došla na konec vesnice, upoutala mě kovárna. Nebo spíš kovář.

Byl to kluk, vypadal, že jen o málo starší, než já. Černé vlasy mu spadali do čela na kulatý obličej. Na sobě měl hrubou, osmahlou košili. Problém je, že jak se na někoho podíváte, ten někdo vám pohled oplatí. Zákon schválnosti. "Královna? Jako fakt?" Chtěla jsem něco říct, jenže ten kluk mě přerušil: "Né, jen pokračujte výsosti, nezahazujte se se mnou, obyčejným smrtelníkem." zašklebil se. To mě dopálilo.

Jestli něco nemám, tak tenhle postoj. "Takhle to vůbec není. A jakto, že ještě nevíš, že jsem tady?" Myslela jsem, že se to roznese rychle. "Hmm, to víš. Jsem holt příliš nedůležitý, než abych něco věděl. " Uvědomila jsem si, že ten kluk mi může poradit. "Nevíš, jestli je tady nějaký dobrý místo ... ze kterýho by byl výhled na osadu?" zeptám se. Zablesklo se mu v očích. "Ale jistě. Jestli teda její výsosti nevadí šplhání a možné zamazání ruk. Ale rád vypadnu z kovárny pod záminkou, že pomáhám královně Lymeru." Jeho chování mě dost štvalo, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že je upřímný.

Hbitě přeskočil dřevěný stůl na kterém do té doby něco spravoval a poklusem se rozběhl k mírně se zvedajícím začátcích kopců. "Upozorňuju: Jestli mi její výsost nebude stačit, není to můj problém!" Zazubil se. Kdyby ten frajírek věděl, co jsme ušli s Tomem cestou sem ....

Za malou chvíli ho skoro doženu. Před začínajícím lesem se vydá do leva. Pak vyjde pár metrů strmý svah plný popadaného jehličí na kterém dost ujíždí nohy, nakonec vyšplhá na skálu. Z tohohle popisu to vypadá hrozně jednoduše. Než jsem se prohrabala tím jehličím (unavené svaly se ozývaly na každém kroku), ten kluk už byl nahoře. Bylo to trochu jako na horolezecké zdi, jenže na rozdíl od ní, kdybych teď spadla a měla veliký štěstí, zlámala bych si vaz. Snažím se na to nemyslet. Kolem mě se do výše tyčí borovice, pod nimi jsou ledabyle rozmístěny keříky borůvek (v tomhle obobí bez šťavnatých plodů). Konečně jsem nahoře. Kleknu si na kolena a ještě chvíli vydechuju.

"No páni. Nachvilku jsem myslel, že tě opravdu napadlo lézt za mnou a ono fakt. Asi jsem tě trochu podcenil, ale fakt jsem nemohl čekat, že holka ze země ..." "Docela ráda bych ti ukázala trasu, kterou jsme s To ... chci říct Ignotusem, ušli cestou sem." Můj průvodce se opět ušklíbl. "Tak fáájn. Jsem Cave." Podal mi ruku, jako to předtím udělala Hana. Tentokrát už jsem věděla, co dělat. "Elya." odpovím. "Jo, je zvláštní tě tady takhle vidět, když to není tak dávno, co jsem slavil tvoje narození." "Narození? Co?" "Že by se na tobě země přecejen podepsala?" nasadí rádoby otrávený výraz. "Za bariérou plyne čas jinak, smiř se s tím." "Počkej! Kolik let tady uběhlo?" "Něco kolem dvou." Skousnu si ret. Je dost dobře možné, že někteří lidi tady, si mě pamatují ještě jako nemluvně.

Cave jde dál, až dorazí k okraji skály, na které stojíme. Teď se nám otevře slibovaný výhled. Takhle z výšky osada vypadá trochu jako dřevěný labyrint, všimnu si, že je postavená do čtverce. Její střed tvoří malé náměstí se studnou, napravo od něj je zřejmě ta obřadní chatka, soudě podle dvojité střechy. Napravo jsou dál jen louky, možná něco víc, jenže za záhyb hory není dost dobře vidět. Kdežto nalevo jsou výběhy se zvířaty (z dálky je nemůžu dost dobře rozeznat), dál pole.

Jak se tak mlčky dívám, najednou mi přistane na hlavě hrst trávy. "Hej!" vykřiknu. Cave se jenom začne smát a běží někam dál. Moje první myšlenka je nechat to být, povznést se nad malicherné hlouposti. Jenže to jsem dělala celý život. Chci taky vyzkoušet něco jiného ...

Rozběhnu se. Kožené boty jsou nerovnosti terénu odolné. Cave se ohlídne a zajiskří mu v očích. Pořád nemůžu uvěřit, že to vážně dělám. Ikdyž zatím mě to baví. Už jsme skoro na konci lesa. Cave z něj vyběhne, mě však napadne něco jinýho, než slepé pronásledování ....

Když si můj průvodce všimne, že už za ním neběžím, otočí se a očima propátrává kopec. Jenže vtom k němu zezadu přiletí pořádná kopa zelených stébel. Začnu se smát. Házíme po sobě dál, kočkujem se jako malé děti. Něco si uvědomím. Mimo školu a knížky jsem se dřív vůbec nestýkala s vrstevníky. Od všech jsem se držela dál a všichni se drželi dál ode mě. Ne, všichni ne ... Uvažuju, jestli bych tohle někdy mohla zažít i s Anetou, kdybych jí k tomu dala příležitost ... Teď ale není čas na smutné myšlenky! Utrhnu další trs.

Nakonec se oba svalíme do trávy. Něco mě napadne. Dřív, než nad tím stačím zauvažovat, metám po svahu hvězdy, než sebou plácnu do trávy. "Hej a to bylo co?" přiběhne Cave, zubící se od ucha k uchu. Když se vydýcháme, podívá se na mě. Už se chci zeptat, co mu je, když svoje oči opět upře na oblohu a zeptá se: "Myslel jsem, že na zemi jsou všichni blázni do mobilů, oblečení, malování na obličej, a že všechny holky se tam hihňají a sní o klucích." "Jo, to je pravda." dosvědčím. Pobaveně se na mě podívá. "Teda, kromě mě!" honem dodám. "No jasně." zazubí se. Hodím po něm další trávu.

"Hej, chceš další kolo?" ušklíbne se a zvedá se ze země. "Ráda bych, můj vysněný princi, ale při západu slunce musím být zpátky v domě na sraz s Ignotusem." "Dobře. Tuhle zprávu statečně unesu s vědomím, že o mě budeš každý večer snít." řekne s předstíraným zadržováním slz. "Dej pokoj." zasměju se. "Já myslel, že už jeden máš. No nic, když jsi ta královna ..." zazubí se.

Po našem úžasném rozloučení se vydávám zpátky do domu.