Chladivý vzduch mě štípe do tváří. Dnes je bezvětří, ale už tak je mám ledové. Nad horizontem vykukují červánky, načasování bylo dobré. Poklusávám vedle otcových rázných kroků a schovám ruce do kapes kabátu. Ještě obejdeme jeden šípkový keř, průzračná rosa na vysokém trsu trávy náležitě zmáčí naše boty a naskytne se nám výhled do krajiny. Zatajím dech.
Z dálky vypadají dva kopce jako hory, poseté desítkami opadajících dubů s různobarevnými listy, dál jsou vidět smrky a borovice s jedovatě zeleným jehličím. Kopce spolu sousedí a právě nad jejich hřebenem za chvíli vyjde slunce. Po kamenitém úbočí se táhne úzký potok, klikatí se trochu jako blesk. Pod kopci leží malebné údolí pokryté hromadami keřů s těžkými plody šípku. Na severu je rovněž smíšený les. Z východní strany jsme přišli, kousek dál je silnice. Otec se náhle zastaví, já vedle něj. Čekáme ale dalších osm minut, než se slunce uráčí vylézt.
Je to nádhera. Automaticky přimhouřím oči, ovšem zatím paprsky tolik neoslňují. I to nejobyčejnější stéblo trávy vypadá v tuhle hodinu magicky, všechno nabírá nové odstíny. Otec mě učil si těchhle detailů všímat. O něco později zašeptám: "To byla nádhera." Ani nevím, proč šeptám, snad abych nenarušila ten okolní klid. Jenže to za mě udělal malý zajíc, co nám přeběhl přímo před nosem. "Tak. A teď to namalujeme."
Vykulím oči. Většinou nemaluju celé krajiny, moc to neumím. A odstíny vycházející z paprsků budou pěkně těžké. Ale jsem zticha. Žádné - Já to nedokážu! Já to neumím! Tyhle věty se u nás neprovozují. Nedokážeš to? Vždyť jsi to ani nezkusil! Neumíš to? Tak se to nauč! Je to tak prosté.
-------------------
Náčrtek už mám skoro hotový. Pousměju se. Na něco jsem přecejen zapoměla. Plynulými tahy tužkou nakreslím čumák, dvě uši, černá očka, přední a zadní packy, nakonec chlupatý hřbet.
-------------------
Po asi čtyř hodinách jdeme na zpáteční cestu k autu. Stojany máme přehozené přes rameno, obrazy v rukách. "Elyo," začne otec. "A-ano?" "Máš jisté . . . .schopnosti." Vykulím oči a zarazím se v půli kroku. "Schopnosti?! Cože? Jak ..." "Nechci, abys je používala."
ČTEŠ
Elya z Lymeru
FantasyCo tak o sobě říct . . . je mi třináct . . . Žila jsem s otcem ve velkém domě, jak ze starých filmů, a všechno bylo fajn. Když se ohlídnu zpátky, někdy si říkám, jaké by to bylo, kdybych vůbec neobjevila Lymer, svůj původ ani schopnosti, nebo jak ch...
