Elya z Lymeru

29.Část - Sklep

Prudce se nadechnu. Jakoby mi navteřinu přestalo bít srdce. Vlivem šoku se zorné pole naokamžik zbarví v uhelnou čerň. Jakmile se pohled opět zaostří, s úlevou shledám, že jsem stále na louce, soudě podle trávy pod sebou. Ovšem nejsou to mé nohy, co mě nesou ...

Začnu se zuřivě zmítat, kopat jako ty nejvážnější případy psychiatrických léčeben, až neznámému únosci nezbude, než mě z ramene (kde moje maličkost ještě nedávno visela jako pytel brambor) pustit do mokré trávy. Nečekám to, takže se rozplácnu jak dlouhá tak široká s grácií hodné anglické Lady (Co by to bylo za lady bez boty v hroudě zeleně oslizlého bahna?). Rychle vyhledám očima tvář únosce a když shledám zrzavou ofinu dlouhána ze skupiny, srdce začne bít o něco pomaleji. V první chvíli mě obdaří nakvašeným pohledem, v té druhé už svírá moje zápěstí a dál běží ke dřevěným příbytkům osady. Mám co dělat, abych mu stačila.

Přiběhne mrzout, co mě shodil, a něco na sebe křiknou. Nerozumím, co říkají, momentálně se starám hlavně abych nezakopla a od bláta neskončila i moje hlava.

Po chvilce přiběhneme k jednomu domu (tady vypadají všechny stejně). Čekám, že otevřou vchodové dveře, ale oni (i s mou neohrabaně klopýtající maličkostí) dům oběhnou a otevřou nanápadná postranní dvířka. Dlouhán mě bez milosti strčí dovnitř, než tam s mrzoutem zalezou sami. Když dvířka zaklapnou, nic moc nevidím, ale něčí ruce mě směrují dozadu. Slyším další cvaknutí dvěří, a po chvilce, když jsem uvnitř, další. Pak se všechno uklidní.

Tohle místo nemůže být staré víc, jak dva roky, přesto je to tu cítit zatuchlinou. Když si oči přivyknou tmě, rozpoznám, že jsem v jakési malé místnůstce, oddělené od druhé místnosti chatrnými dveřmi s velkou škvírou nad- i pod nimi. Slyším dech obou kluků.

"Co tam je,?!" zeptám se. Jenže můj hlas zní jako vyděšené pískání myšího mláděte, které právě spatřilo svůj stín. Přece nemám takový strach, nebo ano? Pořád mi nedochází, co se kolem děje, nemám čas to vstřebávat. Bohužel, to ti dva neví. Skoro vidím jejich tváře, zkroucené ve škodolibém úšklebku, výsměšné oči, a vsadím se, že řeknou- ... "To se brzo zjistí." - Áha ... tak ... tohle jsem zrovna nemyslela. V té větě nebylo ani stopy po výsměchu. Zřejmě jsou věci, ze kterých tihle dva mají respekt. "Nebude to tak vážný." poznávám hlas mrzouta. Tak jsem se spletla. Jsou věci, ze kterých má "tenhle jeden" respekt. "Třeba se jen usazuje bariéra," namítne lhostejně. "jenže naší královně nesmí být zkřivený vlas." "Mohly se stát vážnější věci. Mnohem.!" Sklep se houstne hádavou atmosférou.

"Jak se jmenuješ?" vypustímbezmyšlenkovitě větu. Všechno ztichne. Když už to trvá moc dlouho, ozve se mrzout: "Já?" Když nic neříkám, pokračuje: "Kovaan." Zdá se, že ho to překvapilo. Pak, jakoby se vzpamatoval, nepřátelsky prohodí: "Proč,?" Abych ti už nemusela říkat mrzout - to by znělo trochu divně.

----

Je ticho. Jiné, než v altánku na zahradě. Jiné, než u potoka. Tentokrát je nasáklé nebezpečím, zatímco moje tunika vodou, která začíná pěkně studit. Opírám se o podivnou, trojúhelníkovou krabici, když mě prudké rozražení dvířek rozruší natolik, že prudce vyskočím. "Kde je Elya?! Je v pořádku?!" Křicí Marlene, jako smyslů zbavená.