Elya z Lymeru

9.Část - Zlo stahuje sítě

Prosím ať mě nenajdou. Prosím ať mě nenajdou. Prosím, prosím!! Strachy nedýchám. Hlavně se nepohnout. Neudělat žádnou blbost. Přes napůlprůhledný závěs vidím obrys zrůdy. Beztvará hlava, tlama s řadou špičáků, tělo osrstěné. Vypadá jako kříženec vlka a opice, vlčí tlapy a opičí nohy. Ode mě už ji dělí jen kousek. Chce se mi křičet o pomoc. Prosím, ať si mě nevšimne! Myšlenky mi zabloudí k nudnému a všednímu ránu. Až ve škole ...

------------------

Hodím batoh na svoje místo. Aneta tady ještě není, zato jsem se dozvěděla, že Harry chybí. Pohled na židli zející prázdnotou mi dá za pravdu. To bude smutných zamilovaných pohledů ... "Ahoj."Prudce se otočím. Vůbec jsem si Anety nevšimla. "To jsi-" ty- byl původní plán. Jenže ona nevypadala jako obvykle. Na první pohled možná ano, jenže já ji znám už dlouho. Ty .. oči. Chladný úsměv ... "A-hoj." odpovím nesměle. Rty se roztáhnou do ještě širšího úsměvu. Trochu mě děsí.

"Cos dělala o víkendu?" prohodí ležérním hlasem. "Em ...." Otec se naštval, já mrazila vodu a zahradník mi všechno objasnil. To bude to pravý. "Byli jsme s otcem malovat." "To je skvělé." Pak se posadí, vytáhne učebnice a nepřítomně sleduje protější stěnu. Nemám nejmenší chuť trávit přestávku v přítomnosti téhle osoby.

Jdu se projít na chodbu. Nic lepšího mě nenapadne. Za chvíli začne zvonit. Radši se, ač nerada, vrátím. Otočím se a - asi deset metrů za mnou stojí - hmm, to nikdo neuhádne, Anet. Zírá někam za mě. Teda, myslím, že za mě.

------------------

Tohle je můj nejdivnější den ve škole. Aneta se ptá na všechno kolem mýho života. Jakoby mě poznala teprve dneska! Úplně mě odzbrojí, když se poslední hodinu vytasí s tím, že neví, kde bydlím a že mě doprovodí. Nezmůžu se na nic, než překvapené: Ee ... ja-sně. A pořád ten divný lesk v očích! "Dámy! Uklidněte se, jinak vás nechám po škole!" Hah, to by mi ještě scházelo.

-----------------

Jdeme po známé pěšině až k onomu známému domu jak ze starých filmů. "To je vážně pěkný dům." Co ji znám, nikdy se jí nelíbil. "Už musím jít." No sláva. "Možná se ještě uvidíme." Tak né asi, když spolu sedíme v lavici. Beze slova se obrátí a vydá zpátky.

----------------

Konečně si vydechnu a pustím se do lákavě vonících těstovin s omáčkou. Tuhle malou jídelnu používám, když tady otec není. Je sladěná do modra a je tu výhled na ulici a ... Anetu. Šla vzpřímeně, až najednou .... leží na zemi, ze které se pomalu zvedá. Vidím na její obličej. Na tváři překvapený výraz, když uvidí náš dům, ještě překvapenější. Rychle sesbírá svoje věci a rychlým krokem odchází.

Oběd počká, tohle se musí dozvědět Tom.! "Ale slečno Elyo!" "Promiň, je to důležitý!"