Elya z Lymeru

22.Část - Tříčlenná skupina

"Největší problém je s jeho otcem." Marlene svraští čelo. Napjatě poslouchám. "On ..." nachvíli zaváhá a letmo se na mě podívá. Pan náhle změní tón hlasu a zbytek spíš v rychlosti odbude. "Cave prostě nemá kapacitu a ... A, nemá kapacitu." "Ehm ... fajn." Nastane krátká chvíle ticha, kdy se každá díváme jiným směrem. Za chvíli ovšem Marlene spustí vodopád otázek: "Co říkáš na lymery? A na schopnosti? A líbí se ti v osadě? Chutná ti naše jídlo?" Po asi miliardě dalších otázek padla ta poslední: "A máš nějaký otázky ohledně toho jak to tady chodí?" "Vlastně jo, ... Tak v prvé řadě kde je ta ... jídelna či co." Marlene nevěnuje žádnou pozornost tomu, že jsem jí neodpověděla ani na jeden na jeden z jejích dotazů.  "Práve tam teď jdu, je kousek od Valdočích ohrad." "Valdočích?" Marlene se ušklíbne. "Jsou to hrozně milý zvířata. Fakt. Někdy vás seznámím." Tahle holka má zvláštní talent přebíhat od tématu k tématu. Celou cestu k jídelně se mě pro změnu vyptává na věci o Zemi.

Když dorazíme k rozložité terase s řadami dřevěných stolů a židlí, Marlene zvedne ruku na zamávání. Narozdíl od Země, tady se s rukou nehýbe na strany, prostě se natažená zvedne. Cavovi zpod černé čupřiny vykoukne obličej. Ušklíbne se a zamávání oplatí. Mám cuť zeptat se, jestli spolu chodí, ale nechci zas budit dojem že jsem do Cava blázen. Místo toho si stopupnu do fronty před kostnatého, bledého muže s šedivým plnovousem který obrovské nádoby nabírá polévku do misek. Když na mě dojde řada, starý muž natáhne ruku a letmo se na mě podívá. Pak v němém výkřiku otevře pusu a vytřeští oči. Instinktivně o krok ucouvnu. Ale on se honem vzpamatuje a jako šílenec začně nabírat polévku až je miska úplně vrchovatá. "Ugh, to stačí!" ozvu se.

---

Jakmile s Marlene přijdeme ke stolu, Cave spustí: "Tady má někdo hlad." "Vážně se těším, až se naučím víc kousků s vodou. Pak ti tu polívku chrstnu s náležitou grácií do obličeje." "Zkusit to můžeš, ale on-" ukáže Marlene na kuchaře: "z toho moc nadšenej nebude." "To je vtip? Znáš ho, bude skákat radostí." Doplní ji Cave. "A co první hodina?" Stočí rozhovor ke mně. Zamyslím se. "Řekněme, že mistr Tevreas mě má vážně v oblibě." Marlene s Cavem si vymění pohled. "Tím se nezabývej. Nemá rád nikoho." nabere si sousto Marlene. "Mě nejvíc." pokračuje Cave. "To je fakt. Pořád nechápu, jak tě mohl nazvat ohořelou tyčí!" rozhořčí se Marlene. Ohořelá tyč? ... Ok. "To vážně udělal?" přidám se. "Svým způsobem." odpoví Cave.

---

Máme ještě čas, tak jsme se všichni odebrali na trávu kousek od kovárny. Natáhla jsem se. Bylo kolem poledne a slunce pořádně pražilo. Na podzim trochu neobvyklé. "Vy jste sourozenci?" Zeptám se. Marlene se zasměje. "Jo." Odpoví. "Ale ne geneticky." "Proč tě vlastně nepřijali do skupiny?" Zeptám se Cava. Ten si povzdechne a začne trochu znuděně vyprávět.

----------------

Taková část o ničem ... xD Lidi, opravdu??? O.O 1.8K?? Skoro 300 votů?? Asi omdlím! Když jsem tenhle příběh začínala psát, vůbec jsem si nemyslela, že by se to mohlo tak líbit! Snad vás nezklamu ani v příštích kapitolách :) Vím, díl je jednou za uherský rok, ale- (výmluvy, výmluvy a výmluvy = nuda) absolvuju letos ze dvou věcí a mám docela dost práce :D

Small spoiler: Všechno kolem mě zčernalo a já se objevila někde úplně jinde. Vzpoměla jsem si na průchod portálem s Tomem. Stála jsem v pusté kamenné místnosti, po mé levé ruce stála řada prostých, kamennách sloupů. Vzápětí jsem málem dostala infarkt. Rukou jsem si zakryla pusu v němém výkřiku. Jak se ... Co se to ... Jak se to jen mohlo stát? Zády ke mě, o kamenný rám okna beze skla se opírala osoba, kterou jsem doufala, že nikdy neuvidím ...

Dobře, tahle část v příběhu nebude úplně hned :D No nic, mějte se, užívejte jara aa čau! x))