Elya z Lymeru

13.Část - Cesta

Nemohla jsem usnout. Vlastně nechápu, proč jsem se o to vůbec pokoušela. Najednou ucítím pohyb na své ruce. Prudce se posadím a vykřiknu. Tom s nožem velkým jako šavle hbitě vyskočil na nohy a rozhlíží se po nebezpečí. Až uvidí to, co mě tak vyděsilo, a to sice velkého, tlustého, černého brouka, který se pohotově sunul pryč.

"Omlouvám se." řekla jsem. Stejně jsem ho prokoukla, nespal, nezvedl by se tak rychle. "To nic." Tom se posadí zády ke stromu. "Nemůžeme vyrazit už rovnou?" Ne, že by mi tak vadilo spaní na zemi za dohasínajícího ohně, ale snažit se usnout je nad moje síly. No ... víceméně se tomu bráním. Je předem jasný, o čem by se mi asi tak zdálo.

"Dobře." vyhoví mé žádosti Tom a začne ušlapávat oheň. Zvednu se a vezmu jeden batoh. Je poměrně těžký, nevím, co tam Tom všechno zabalil.

Po chvilce se vydáváme na cestu. Jdeme ... hádám na sever. Louka je porostlá vysokou trávou se skrytými kameny, o které každou chvíli zakopávám. Vzduch je svěží a přesto je teplo. Trochu moc teplo na podzimní noc ...

-------------------------------

Plahočíme se několik hodin. Slunce už je nad obzorem a svaly na nohách začínají protestovat. Tom jde ale neúnavně dál, jako stroj.

-----------------------------

Kolem poledne už sebou plácnu na kámen. Došli jsme do nějakých hor. Myslím, že jsem tu ještě nebyla. Úbočí porostlé smaragdovými jehličnany se svažuje strmě dolů a cestička je úzká, musíme si dávat pozor. Nikdy jsem nebyla nějaký velký jedlík, ale když za sebou máte několika hodinovou cestu bez snídaně ...

Tom bezeslova vytáhne z batohu chleba a sušené maso. Sedne si na skalní převis vedle mě. "To takhle půjdeme celou dobu?" zeptám se a doufám v zápornou odpověď. "Jak se to vezme. Hory budou asi netěžší částí. Pak to bude víceméně rovina." Ukousnu si pořádné sousto. "A jak je vlastně možný, že's sebou vzal tyhle věci?" "Počítal jsem s něčím takovým už dávno. Což neznamená, že by to jídlo bylo zkažené." "Proč? Jsou v tom zase ... kouzla, nebo co vlastně?" "Ano. Změna stavu. Všechno se to naučíš."

"No, a ... používají vlastně lymerové zaklínadla a podobně?" Zahradník se (zase) zahleděl do dálky. "Tak v prvé řadě - Nemysli si, že to bude jak z těch knížek, co pořád čteš. A za druhé, lymerové mají schopnosti vrozené. Nečerpají z energií a nepoužívají mluvená zaříkávadla ..." Tom se nachvilku zamyslí. "V jiném světě je i trochu jiný způsob myšlení. Prostě to jde, tak to využijme. Zatímco lidé - Jde to? Proč to jde? Musíme to vypočítat, vyzkoumat. Není to vědecky možné? Pak to nejde, neexistuje. Proč? Protože lidstvo je nejchytřejší, nejlepší, nejinteligentnější. Už trochu chápeš?"

Pomalu přikývnu. "Učení se schopnostem je tak trochu ... jako učit se chodit. Nevím, jak jinak to vysvětlit. Ale - je rozdíl mezi lymery a čaroději." "Čaroději?" překvapeně vyhrknu. "Ano. Každý lymer má odnarození danou dávku schopností, kterou nemůže překročit. A ta může být buď velká, nebo malá. Anebo taky vůbec žádná." "Tímpádem jsou všichni lymerové." "Technicky vzato. U někoho je prostě vrcholným uměním zvednout do vzduchu malý kámen, a ať se snaží sbevíc, na nic jiného se nezmůže. Kdežto některým nědělá problém zvednout obrovský balvan." "Aha, tak takhle .."

"Přesně. Čarodějové jsou jiní. Učením a praktikováním se mohou stále zlepšovat. Používají zaříkávadla a jiné věci. Nevím o čarodějnictví moc, těsně před mým narozením bylo zakázáno. Někde v podzemí je tajná knihovna kde jsou všechny čarodějnické knihy. Vybudoval ji král Kader, a nikdo kromě něj neví, kde se nachází."

Uvědomila jsem si, kolik se toho budu muset ještě naučit, a že až dorazíme do osady, budu za totálního hlupáka. Jenže já vlastně ani nevím, na co se ptát a Tom sám mi nic neřekne. Zvedáme se. Je tu další úsek cesty.

----------------------------

Po dalších dvou dnech jsem úplně vyčerpaná. Rozhodne se, že jedno odpoledne uděláme přestávku. Doufám, že tam dorazíme brzo, jelikož nám ubývají zásoby a hlavně voda. Jenže z Toma nic nedostanete. Cestou jsme se nedostali do blízkosti civilizace, jen z dálky byl výhled na vesnici.

---------------------------

Další den trmácení. Batohy jsou o dost lehčí, než na začátku, ale i tak. Stojíme v údolí pod jedním kopcem, před námi se rozprostírá louka. Když náhle rázně zazní povel: "Nasaď si kápi."

---------------------------------------------------------

Tak, poslední díl před osadou. Jen doufám, že už vás to nenudí :D Jinak, strašně děkuju všem čtenářům, je mi celkem jedno kolikátá jsem ve fantasy, nebo kolik mám votů atd. Jsem hlavně ráda, že se můj příběh někomu líbí a že ho někdo čte. Vážně vám moc děkuju a sice se zpožděním, ale přeju bezvadný rok 2016!