Elya z Lymeru

14.Část - Vítejte v osadě

Zarazila jsem se. Vůbec jsem to nečekala, Tom se vůbec nezmínil, jak daleko osada ještě je. Jeho styl. "Počkat, už teď?" přede mnou je jen pustoprázdné, mírně se svažující údolí, lemované lesnatými kopci. Jediné, co mě napadá, je podzemí. "Ano. Za chvíli jsme na místě."

Ikdyž se mi to nezamlouvá, poslušně splním příkaz. S černou kápí vidím sotva na špičky bot, vzápětí mě Tom vezme za předloktí vede dál. S jeho pomocí to není taková hrůza, ikdyž si připadám jako nějaká panička, co neumí bez pomoci udělat ani pár kroků.

S mou novou "pomůckou" postupujeme značně pomalu. Tom zčistajasna zastaví, a povídá: "Bariéra ... myslel jsem si to. Dost silná .." Když přemýšlím, co tím asi tak může myslet, prudce trhne dopředu. Nachviličku mě ovane silný vítr. Je to, jako rychle projít pod fukarem v automyčce, jesti víte, co myslím.

Najdu ztracenou rovnováhu. "Pamatuj si ..." řekne zahradník vedle. Nesundávat si kápi, bez výslovného povelu ... Jak bych mohla zapomenout. Postupujeme dál. Připadám si jako slepec. Jenže najednou slyším hlasy ... jen zdálky, ale přesto ... "Tome ..." "Pššt." Jak se přibližujeme, sílí to. Tráva pod nohama už není vysoká, najednou ji nahradil šťerk. Troufám si tvrdit, že udivené, někdy až zděšené hlasy patří lidem, někdy sotva dva metry ode mě. Jsem pořád dezorientovanější, a dezorientovanější ...

Tom zastaví. Lidé kolem skoro ztichnou, ozve se vrznutí, pravděpodobně dveří. Vzápětí výkřik: "Ignotus El-Tari?!" Myslím, že právě teď ze dveří vychází další lidi. Někteří překvapeně vykřiknou, stejně jako ten první mužský hlas. Takže náš starý tajnůstkář Tom je nějaký Ignotus El-Tari ... ani mě nepřekvapuje, že mi to neřekl. Ikdyž mě mělo napadnout, že lymerové používají trochu jiná jména.

Ozvou se další slova: "Cože?! To není možné! Ignotus El-Tari je mrtvý!" "Ne." najednou se do hovoru vloží Tom. "Pouze jsem přešel portálem ze západní strany společně s Ignocim El-Tarim." "Západním?! Proč jste nešli s ostatními, a kde je Ignoci?!"

"Zemřel při ochraně královny." pronese Tom rázným a vážným hlasem. V davu to zašumí. Najednou mám chuť se zabalit do pláště a už nevylézt. Je jen otázka času, než začnou probírat mě. Stejně mě zajímá, kdo byla ta královna, a kdo je Ignoci? Podle přijímení asi nějaký Tomův příbuzný. Nebo dokonce bratr. Takže taky o někoho přišel ...

"Proč se's neukázal dřív?" řekl jiný mužský hlas. "Rád bych všechno vypověděl v soukromí." odpověděl Tom. "A kdo je ten druhý cizinec?!" Já to říkala. "To bych rád sdělil radě." Dav se opět projeví. "Co když je to past?! Nemáš důkaz!" "Nikdy jsem proti Lymeru nespravil křivé slovo. Zaručuji se za něj." "To jistě ... jenže doba je zlá. Ale ať je po tvém."

Po krátké chvíli mě Tom opět vezme za předloktí. Chvíli jdeme pořád po štěrkové cestě, následují tři dřevěné schody. Srdce mi tepe srovnatelně s tou nocí, kdy nás napadli monstra. Nemám nejmenší ponětí, jak zareagují.

Skrz mé, velmi velké, zorné pole jsem zahlédla futra dveří. Takže je to dům ... a pravděpodobně ten samý, ze kterého předtím vyšli ti lidé. Podlaha je z nahrubo otesaných, dřevěných klád. Ještě chvíli jdeme, pak se zastavíme. Kolem zní klapot nohou, jakmile utichne, opět promluví mužský hlas: "Tak kdo je ten cizinec?" Cítím, jak se mi potí dlaně. "Elyo," promluví Tom, "sundej si kápi."

Jakmile odezní poslední slovo, rukou se mého vězení zbavím. Pohlédnu rovně. Teď teprve se můžu pořádně rozhlídnout po místnosti i lidech. Celý dům je z nahrubo otesaných klád, stejně, jako podlaha. Dům ... je to spíš chata obdélníkového půdorysu s jednou místnotí. Po jedné straně stojí okna, zatažená jednoduchými, vínovými závěsy. Stojím přesně uprostřed, přede mnou neleží žádný nábytek ani věc, dozadu se podívat neodvážím.

Po obvodu místnosti stojí asi osm mužů, kteří na mě s vyvalenýma očima (někteří i s pusou dokořán) nepokrytě civí. Snažím se tvářit vyrovnaně, očima odhodlaně zírám před sebe. Myslím, že i s tím shozením kápě to vypadalo dost odvážně, ikdyž ve skutečnosti se cítím hrozně divně. Dávám si pozor, nedávat na sobě nic znát.

"Královna z rodu Lymerů ... ona žije!" "Ne, ne, to je omyl, já nejsem ..." dřív, než jsem si to stačila rozmyslet, vložila jsem se do hovoru. Přece je nenechám žít ve smrtelném omylu! "On ti to El-Tari neřekl?" přerušil mě muž s propadlými tvářemi a šedivě hnědými vlasy. V jeho větě byl lehce výsměšný podtón.  Neřekl co? Je to absurdní! "Přišlo mi to nepodstatné, hlavní je, že jsme tady."

Nepodstatné! Kdyby tady nebyli všichni ti velice sympatičtí členové rady, začala bych ječet jak šílená! To přece ne .. Ne! Teď už začínám chápat, proč mi to neřekl. Kdybych o tom totiž věděla dřív, nikdy bych s odchodem nesouhlasila! Nikdy! Umíním si, že si to s Tomem ... nebo Ignotusem, to je jedno, ještě vyřídím.

Jiný, starší muž se už nadechoval, když ho Tom přerušil: "Rád zodpovím všechny vaše dotazy, ale v prvé řadě - je pro královnu bezpečné volně se tu pohybovat?" "Zcela." Odvětil muž s opálenou pletí. "Každý člověk této osady je důvěryhodný." "Dobře. V tom případě vás prosím o příbytek pro královnu. Máme za sebou dlouhou cestu ..." "A co výcvik?" "Na všem se domluvíme ..." "Jistě." Muž s tmavou pletí otevřel dveře a něco z nich zavolal. Vzápětí přišla žena, nebo dívka, a na něčem se chvilku domlouvali.

"Když dovolíte, rád bych královnu vyprovodil aještě pár věcí jí řekl." ozval se Tom. "Ale jistě." ozval se muž malého vzrůstu z rohu místnosti.

Za pár vteřin jsem už společně s Tomem šla za tou ženou. Teď teprve jsem se mohla pořádně rozhlédnout po osadě ...

---------------------------------------------------------

Další díl na světě :D V médiích jsou návleky na ruce, které tam skoro každý nosí, ikdyž je samozřejmě víc druhů. Tuhle kapitolu jsem psala hrozně dlouho, snad nezklamala :)