Elya z Lymeru

23.Část - Valdoci

"Moje schopnosti se začali projevovat už v deseti." Cave vypráví, jakoby ho každé slovo nesmírně nudilo. S nepřítomným výrazem hledí na pár sivých holubů prohánějících se po obloze, jenž se obalila nadýchanou vrstvou vatových oblaků. "Vypadalo to, že budu dobrej. Hodně dobrej. Otec měl celkem vysoký postavení a celá naše rodina jsou lymerové po generace. Otec najal učitele." Holubi si právě všimli vetřelců v podobě hejna divokých hus a dali se na ústup. "Dělali co mohli, ale já se nepohnul nikam dál." Cave se hořce usmál. "Pohleďte všichni - vrchol mého umění!" Vzal do ruky menší kámen a rozevřel dlaň. Kámen na ní začal zběsile poskakovat a opisovat ve vzduchu osmičky, nakonec však spadnul na zem. Marlene se během toho vystoupení nezvedla. Cave jí to už určitě ukazoval. Možná se mu snažila i pomoct sama.

"Pro otce mít dítě s nízkou kapacitou byla děsná rána. Tak mě šoupnul do kovárny." Dokončil v laxním postoji svůj příběh. Zadívám se na něj. Nevěřím, že by mu to bylo jedno, jen ze sebe nechce dělat chudáka. Kdyby tohle otec udělal mně, každou svou buňkou bych ukřivděně křičela.

"Panuje mezi lymery s velkou a malou kapacitou nenávist?" zeptám se. Tohle mi vrtalo hlavou už dlouho a trochu se bojím odpovědi. Tentokrát se ujme slova Marlene. " Vládci dělali všechno proto, aby to tak nebylo. Bylo nesmírně těžké přijít na spravedlivý systém. Lymerové s velkou kapacitou třeba platí vyšší daně a podobně."

Všichni se znovu zadíváme na nebe. "Lidi, je tady nějak nezdravě vážná atmosféra." ozve se Cave už se svým typickým úšklebkem. Marlene zasvítili oči. "Chtěla jsi vidět Valdoky, že jo?" "Nechtěla. Ale docela mě zajímá, proč o nich pořád mluvíte." Marlene a Cave se po sobě podívají. "Ujišťuju tě, že jsou to ty nejroztomilejší zvířata na světě, výsosti." "Chceš další travnatou bitvu?" nadzdvihnu obočí. "Pojďte šneci!" zavolá zubící se Marlene pěkný kus před námi. Ani jsem si nevšimla, že už vyšla. Musím se usmát. Myslím, že je oba budu mít ráda ...

----

U žlabu plného slizovité břečky to páchne jako v prasečím chlívku. Mám nutkání zacpat si nos, ale Cave se na mě dívá pobaveným pohledem a určitě by si neodpustil poznámky. Ohrada se skládá z útlých, hořících tyčí zaražených do země. kolmo přes ně vedou další, ale ty už nehoří. Výběh se svažuje a na druhou část není vidět. Zatím nevidím ani jedno to bájné zvíře. Když Marlene vykřikne a ukáže prstem: "Tady jsou!"

"Páni ..." můj hlas zní kapku znechuceně. Valdočí trup vypadá jako trup robustní krávy. Na hlavě trůní dvě prasečí uši a čumák. Oči nejsou skoro vidět přes kožní záhyby, kterých mají po těle bezpočet. Na pohled jejich kůže vypadá velmi silná a kvalitní. Oproti robustnímu tělu jsou nohy s kopyty směšně malé. Divím se, že se na nich vůbec udrží. Všichni mají stejnou barvu a to hnědou, místy světlejší odstín, místy tmavší. Největší samec je velký jako já, možná i větší. Všichni mávají kravími ocasy a odhánějí mouchy. Kdybych to měla shrnout - mám před sebou divná prasata pokrytá silnou kůží.

"Valdočí kůže má několik vrstev." informuje mě Marlene. "Z těch vrchních a nejtvrdších se vyrábí třeba i brnění. Z těch nejspodnějších a nejjěmnějších třeba posteloviny." "Tak proto tu máte tolik kožených věcí ..." přemýšlím nahlas. Marlene mě už neposlouchá. "To je kus." Ukáže na největšího samce. "Být tebou bych ho nehladil, mohl by tě samou láskou sežrat." Dřív než mu Marlene stihne něco odpovědět, vložím se do hovoru: "A proč ty hořící tyče?" "Normální plot by rozbořili jako nic." tentokrát odpoví Cave. "Tyče se musí jednou za čas měnit. Ohořelé už k ničemu nejsou."
Vzpomenu si. "Nemůžu uvěřit, že tě nazval ohořelou tyčí!"

Podívám se po ostatních ohradách. Vedle si na šťavnaté trávě pochutnávají krávy, vedle nich pár ovcí. "Elyo!" Vypískne Marlene. "Hodina! Máme zpoždění!" No nazdar. V rychlosti se rozloučíme s Cavem a uháníme na cvičnou louku.

----

Vím, řekla jsem že tady do 30. nic nebude, ale díky nemoci mám čas a chce se mi psát :D Opět moc děkuju všem čtenářům!! :)

Tess