Elya z Lymeru

7.Část - Tom - pokladnice vědomostí

Jestli jsem někdy v životě byla doopravdy zmatená, s tímhle se to nedá srovnávat. "A-a-ale proč? Jaký schopnosti? Co to má znamenat? Vždyť . . ." "Jsi obdařena schopnostmi," přeruší můj zběsilý proud slov: "Které ti dávají moc nad vodou. Nebudeš, je používat." probodne mě pohledem. Nechce a nebude se o tom dál bavit. Připadám si jako nějaký provinilec, otec je chladný a odměřený. Vtom mi to dojde. Moc nad vodou?! Je to nesmysl! Nic jiného než hloupost, pitomost, omyl, lež, kravina, konina, ptákovina, oslovina - ne, tohle ne, omyl, křivé svědectví, bláznovství, ... Nejsme v Bradavicích, Středozemi, Alagaësii a bůhví kde ještě! Prostě to nemůže být pravda! Ani nevnímám, že jsme pod korunami suchých jabloní došli k popelavě šedé silnici.

Ticho převládá, ikdyž pneumatiky vržou po asfaltu. Ovšem spíš než poklidné, uklidňující ticho převládá tiché napětí. Ikdyby to pravda byla, což být nemůže, proč by mi to zakazoval? Zbláznil se snad ...?

--------------

Proklušu kolem javoru až k potoku. Posadím se na trávu a obejmu kolena. Očima hypnotizuju zurčící vodu, přelévající se z kamene na kámen. Trápí mě, že se to mezi námi zvrtlo díky takové hlouposti. Pořád ničemu z toho nevěřím.

V hlavně se zrodí bláznivá myšlenka. Nemůžu si pomoct. Nadechnu se. Natáhnu nad vodu ruku dlaní obrácenou k zemi. Vzápětí s ní prudce švihnu, takže dlaň je teď obrácená k obloze. A moje nejhorší obavy se vyplnily. Ozve se zapraskání a od břehu se táhne dlouhý a úzký ledový pruh. Pomalu dám ruku zase zpátky. Led roztaje. Překvapeně vydechnu. Můj mozek odmítá přijmout, co právě vidí. Zbláznila jsem se taky? Žila v našem domě před sto lety rodina, která ho zaklela, tak že každý kdo se do něj nastěhuje bude mít halucinace až mu úplně přeskočí?

Po zaslechnutí kroků se prudce otočím. Tom se posadí. Dřív, něž se zmůžu na slovo, spustí: "Takže ti to konečně řekl? Co přesně?" Překvapeně zamrkám. "Tys to věděl." vmetu mu do tváře místo odpovědi. "Jen mi neříkej, že tě to překvapilo." zašklebí se. "Kolik jsi toho slyšela tenkrát?" "Všechno." zabrblám s očima upřenýma do proudu. Tom pomalu pokýve hlavou. "A tohle víš zase jak?" osopím se na něj.

Tom si povzdychne: "Bylo mi od začátku jasné, žes odposlouchávala. Jen jsem nevěděl kolik jsi toho slyšela. Takže ti všechno řekl?" "Tím všechno myslíš: máš moc nad vodou, nikdy ji nepoužiješ!" Tom zaskřípal zuby a nasadil rozezlený výraz. "Věděl jsem, že má obavy, ale že je až takový zbabělec ..." Překvapeně na něj upřu pohled. Vypadá to, že sám se sebou zápasí, ale nakonec pokračuje: "Nepocházíš odsud. A John Brown to dobře věděl."

Nevěřícně se na něj podívám. Teď mi řekne, že jsem číňan. Nechám Toma pokračovat: "To ti nikdy nepřišlo zvlášní, proč se nikdy neopálíš, ikdyž trávíš tolik času na slunci? Anebo že ti bílé vlasy nikdy nevyblednou? A co by asi řekli chirurgové na ty obrovské oči!" "Co to s tím má společnýho,?" skočím mu do řeči. "Pocházíš ze vznešeného rodu, ze země zvané Lymer." Nevěřícně zakroutím hlavou. Tom si povzdechne. "Jestli mi nevěříš, mysli na to, že mávnutím ruky jde manipulovat s vodou." Tak na tohle nic nemám.

"Jenže zemi ohrožuje lymer jménem Ximeus ..." "Počkat! Teď jsi říkal, že Lymer je země! A co znamená Ximeus?!" Promnu si obličej. Ani nemá cenu říkat, jaké pocity z toho všeho mám. "Lymer je země ale označuje i člověka s nadáním. Totiž-" povzdechne si. "Lymer s velkým L, je název země, ale lymer s malým l název člověka s ... u vás by se řeklo kouzelníci ... no prostě člověka s magickými schopnostmi, tak jako ty. Ximeus je blázen, díky kterému se v té zemi nedá žít." Kvůli nějakému bláznovi museli všichni opustit území? To to tam nějak ... zamořil? Tuhle doměnku řeknu nahlas. Tom si (opět) frustrovaně povzdechne. "Tohle vysvětlit - to bysme tady byli do zítra."

Proč, to už se nedozvím. Zvedne se a odejde. Stejně si myslím, že otázek už bylo pro dnešek dost. Myšlenky mi v hlavě lítají jak rozzuřené včely. Na trávu dopadne poloshnilý list. Vrabci v korunách trylkují. Zakručí mi v břiše.