Elya z Lymeru

21.Část - Marlene

Nejde to. A znovu a znovu. S Kalwenem jsem zvládla základy, úplné základy a teď se mám učit tohle? Tevreas obchází kolem žáků jako ostříž hledající kořist. Opět se pokusím zvednout vodu do výše ramen - až do téhle části jde všechno hladce. Ale jak ji mám proboha oddělit na dvě části tak, aby pořád levitovala ve vzduchu? Pomalu od sebe vzdaluji dlaně ... voda zaprská a s hlasitým šplouchnutím padne k zemi. Boty mám už celé promáčené.

"Špatně." Leknutím sebou trhnu. "Řekl jsem krouživý uvolněný pohyb, ne křečovitá, nikamnevedoucí snaha spočívající v paralyzování vody očima a nesmyslným máváním rukou. Jestli nezvládnete tohle, těžko se můžete posunout dál."

Tevreas stojí za mnou s kamenným výrazem. Zatnu ruce v pěst. Já se opravdu snažila! Třeba je chyba v něm. S podobnými myšlenkami jen tiše přikývnu a dál se soustředím na svůj úkol. Po dalším nezdařeném pokusu se ohlédnu po ostatních. Někteří v tom tápou, stejně jako já, někteří pokročili. Kluk, který kvůli mně přišel o vítězství, se soustředěně mračí a na čele se mu lesknou kapky potu. Voda mu sice nepadá rovnou do bot, tak jako mně, ale pořád se ne a ne rozdělit vejpůl. Z nějakého důvodu mně to potěší.

Zářivé slunce jakoby pobízelo k dalšímu pokusu, nevzdání se. Ovšem teď by bylo prospěšné víc, kdyby nesvítilo rovnou do očí. Na chvíli upustím od zkoušení a rukou si zacloním oči, čímž si vysloužím další velmi přátelský pohled učitele. Tohle bude těžší, než jsem myslela.

-----

Ruce od námahy skoro necítím. Ve všech cvičeních jsem pohořela. V čem je problém?! Postupovala jsem absolutně správně ... doufám ...

Právě začala zasloužená přestávka na oběd. Budu muset najít tu místní jídelnu, či co. Vydechnu a vykročím ke dřevěným příbytkům osady. "Počkej!" Ozve se znenadání. Překvapeně se otočím. Nevím, co po mě kdo může chtít, ... "Ahoj, vím, že's to asi neudělala kvůli mně, ale díky. Jsem Marlene." Na dívčině oválném obličeji zasvítí úsměv.

Tohle se dá dost dobře klasifikovat jako přepadení, nevím co dělat, tak honem vykoktám svoje jméno a stisknu si s dívkou - teď už Marlene, lymerským pozdravem ruce. Čekám, že hned odejde, ale ona stále setrvává na místě. Na tohle nejsem ani trochu zvyklá ...

Matně se mi vybaví vzpomínka na můj úplně první den ve škole. Šla se mnou Margaret, otec měl moc práce. Nikdo si mě nevšímal, seděla jsem sama. Nikdo se se mnou nebavil a já se nebavila s nikým. Navzájem jsme si nerozuměli. Jakobych žila v jiném světě, pro který neměli pochopení.

Já na tom byla podobně. Když takhle uplynul rok, nadobro mě zařadili mezi samotáské podivíny, kterým je potřeba se vyhýbat. Takhle to šlo dál, až do druhého stupně, kdy jsem potkala Anet. Spíš, ona potkala mě. Ani nevím, proč se se mnou tenkrát začala bavit ... Ale byli chvíle, kdy jsem za ni byla upřímně ráda ...

"Jestli ti to nešlo, nic si z toho nedělej, dřív nebo později nás tak jako tak všechny strčíš do kapsy." Pousmála se. "Horší by bylo, kdybys byla obyčejný lymer a hrozilo, že nemáš kapacitu, jako třeba Cave. Toho znáš, ne?" Při zmínce o Cavovi zbystřím. Mám dost otázek, které jsem schovávala pro Toma, ale když teď mám odpovědi přímo před nosem, jako lahodně vonící čokoládový dort s polevou od Margaret (už mám opravdu hlad), jen si kousnout, proč čekat na později?

"Jo, znám ho, ale nevěděla jsem, že je lymer. Proč nechodí do skupiny?" Marlene se smutně usměje a zatím co mluví, nenuceně kráčí k osadě.

----------

Lidi, lidi, lidi, lidi, lidi jste úžasný!!! 168 votů a 1K přečtení!!! To jsem opravdu nečekala!! Strašně, strasně moc chci poděkovat Carlie15, AnnetStyles, Perrie (Teď nevím přesně, jak jsi dál, každopádně víš, že tím myslím tebe xD), zuzana552, vailetvanesa a Michellea Roxy. Opravdu si toho vážím a děkuju,! Doufám, že se vám můj příběh bude líbit i dál ;)

Ode mě vše,

Tess