Elya z Lymeru

15.Část - Home, sweet home

První, co mě udeřilo do očí, bylo, že tu drtivá většina lidí nosí tuniky, někdy kožené, někdy z látky. Když ne tuniky, tak takové ty jakoby středověké košile s krátkým rukávem, doplněné návleky na ruce, které jsou tu taky velmi oblíbené, dál taky vysoké boty, většinou kožené, podobné mým.

Dost lidí na mě zíralo. Ano já vím, jsem velmi okouzlující. Naštěstí si ušetřili komentáře, možná se pletu, ale jakoby ke mně měli ... úctu. Poprvé mě napadá, jestli tohle všechno vůbec vydržím ...

Celá osada docela připomínala skanzen staré moravy. Většina domů je postavená podobným stylem jako ten, ze kterého jsme právě vyšli - hrubě otesané klády, obdélníkový půdorys ... Ikdyž oproti domům ze skanzenu s doškovou střechou, tyhle domy ji měli ze zvláštního materiálu ... Nešlo si nevšimnout oken. Byla užší a vedla od stropu až na zem. Vždycky byli vedle sebe minimálně dvě, někdy i tři až čtyři.

Ulici mezi dvěma řadami domů pokrýval modrošedý šťerk. Bylo težké odhadnout celkový počet lidí v osadě, ale myslím, že určitě víc jak stovka. Dívala jsem se po lidech, jestli někoho uvidím používat schopnosti, ale než jsem se nadála, dívka před námi změnila směr k jednomu domu s bočním vchodem. Otevřela a vešli jsme dovnitř.

Teď jsme stáli v malé chodbě ze které vedli tři vchody. Nakoukla jsem do prvních dveří - malá, tmavá místnost, jenže to už dívka kráčela dál. Vešla do druhých dveří. Místnost byla podstatně větší, než ta předchozí. Na jedné straně řada oken lemovaná tmavomodrými závěsy, jinak tu byla ještě skříň ... nebo něco na ten způsob, a ... postel?!

"Dobrá, není to nic moc, ale snad budete spokojení. Dojdu ještě pro posteloviny, zatím si můžete promluvit." Nad slovem posteloviny už se ani nepodivím. Místo toho jdu k posteli blíž. Vypadá jako kámen v barvě brownies. Jestli něco opravdu nechci, tak během tohohle všeho spát na kameni. A je mi jedno, jak moc je to pro ně běžné. Natáhnu ruku a dotknu se povrchu. Vzápětí otevřu pusu úžasem. Ten materiál se prohnul jako želé, nebo měkká matrace. To jsou věci ...

"Ehm, nemám moc času .." žačne Tom. Málem bych na něj zapoměla. "Jaktože jsem královna?! Nemůžu být! Nikdy nedokážu ... jak ..." nevím, co mám křičet dřív. "Klid! Prozatím musíš projít výcvikem, zatím vládne rada." "Rada? Ti muži tam?" ukážu rukou. "Ano. Teď jim jdu hodně věcí vysvětlit. Ty se zatím podívej po vesnici." "Cože?! Ale já .." "Alespoň na zorientování." Vzpomenu si na Eragona a na lstivé členy rady ve Farthen duru. "Jak moc jim můžu věřit?" "Komu?" "Všem!" "Asi jako tvé přítelkyni Anetě. Doba je zlá." Naprosto nechápu. Tomovi to ale zřejmě nevadí, jelikož prohlásí: "Už musím jít. I tak, buď opatrná. Potom ti řeknu víc informací." S tím odejde.

Zdeptaně se svalím na postel. Je neskutečně pohodlná, ale to je teď vedlejší. Složím hlavu do dlaní. Ve slově královna zřejmě někdo vidí pohodlí, výsady a všelijaké úžasné věci, jenže já ani náhodou nepatřím mezi tyhle lidi. Je to obrovská zodpovědnost za životy lidí. A Tomovi to nepřipadá důležitý. Je to jako v knížce, z obyčejné holky je královna kouzelníků, všichni se radujte. Když se to řekne takhle, zní jako to nejobyčejnější klišé. Stovky lidí by si to semnou určitě rádi vyměnili, jen proto, aby zažili dobrodružství, o které mimo knížky opravdu nestojím. Všechno je zase v háji ...

Do pokoje vejde znovu ta dívka. "Posteloviny" díkybohu vypadají stejně jako lůžkoviny u nás. Zvednu se a uvolním jí místo. "Kdybyste cokoliv potřebovali, bydlím naproti. Jmenuju se Hana" Usměje se. Přijmu nabízenou ruku. Jenže místo potřesení ji mírně zdvihne a stiskne, pak pokývne hlavou. Přesně takhle jsme si s otcem pokynuli před večeří ... jen bez té ruky. Honem jí pozdrav oplácím. "Děkuju, přístě už budu vědět." řeknu a přinutím se k úsměvu. "Neboj, všechno se tu časem naučíš." "Počkej, říkala jsi, že se jmenuješ Hana?" "Ano, některá jména jsou v obou zemích stejná." Od peřiny přesune svou pozornost k polštáři. "Těším se až nás povedeš." Prohodí jakoby nic. "Cože ..ne, ne, přece bude vládnout rada .." "Ty to zvládneš, jsi z rodu Lymerů a ti to vždycky zvládnou." Snad unese to zklamání. Pomyslím si trpce. Po chvíli s rozloučením odejde. Chvíli jen tak sedím, pak si vzpomenu na Tomův příkaz. Nejdřív ze všeho prozkoumám tenhle dům ...

Moc na zkoumání toho nebylo, jen koupelna. Vana je jáma v podlaze a umyvadlo malé jezírko na hliněném kopci. Napadne mě podívat se do skříně. Jen do očí bijící prázdnota. Když už opravdu nemám co dělat, zatnu zuby a vydám se ven.