Elya z Lymeru

19.Část - Pauza na jídlo

Z ustavičného natahování mě už bolí ruce. Nikdy bych nečekala, že mi tak zdánlivě jednoduché věci půjdou až za tak dlouhou dobu. Kalwen mi teď dal hodinu pauzu na oběd a já už mám vážně hlad, jelikož jsem ani nesnídala.

Prolézám osadou, štěrk křupe pod nohama. Teď, když už na mě lidé přecejen civí míň, než předtím, se po nich taky trochu dívám. Věnují se svým každodenním činnostem, což zahrnuje od spravování příbytků až k vytváření jakési divné hmoty. Nenápadně se přikradu blíž podsaditému muži s umouněnou zástěrou co, dala bych krk, že za použití schopností, vytváří jakousi hnědou, uvnitř jakoby želatinovou hmotu. Když se dívám pozorněji překvapeně zjistím, že je to postel.!

"Co, mladá, chceš do učení? Je to dřina, ale docela to vynáší, to je fakt." Klidím se dál, a už otevírám pusu k omluvě, když ze dveří vyjde Hana. Je trochu míň upravená, než když nás minule doprovázela. Z uzlu na hlavě vylézají prameny, látková tunika je zašpiněná. "Á, ahoj." přátelsky mi vyjde vstříct. Než stačím cokoliv říct, pokračuje: "Strýci Tevelle, tohle je královna Lymeru." Skousnu si ret. Ona mě prostě musela představit takhle.

Muž, kterého Hana představila jako svého strýce Tevella, překvapeně zamžourá. "No vopravdu .... U Everestu, pardon, to ty moje oči." U Everestu? "Já ..." pokusím se něco říct, ale znova jsem byla přerušená: "Strýčku, myslím že královna je zaneprázdněná, půjdeme se zase věnovat práci. Sbohem!" "Nashledanou ..." odpovím vyčerpaně.

Tom nikde není. Ani v našem domě. Využiju příležitosti k návštěvě kovárny. Cave se sklání nad pokrabaceným kusem železa a usilovně do něj buší kladivem. Z plamenů za jeho zády sálá teplo a na masivním dřevěném stole není kus volného místa.

"Ahoj!" zavolám. "Á, dovolili ti vycházky?" zazubí se. "Jó, jasně. Neviděl jsi Ignotuse? Mám teď hodinu čas na jídlo a nevím, kde ho mám sehnat." "Ou, tak ty jsi kanibal? Promiň, ale s tímhle ti nepomůžu." Zasměju se. "Jasně, všichni se kryjte, královna má hlad." Cave se ušklíbne. "Rád bych pomoh, slečno, ale ještě nepovolili vycházky mně. Takže si asi na jídlo budeš muset sehnat jiného ubožáka." "To tady pracuješ pořád?" "Čtyřista dní v roce, dvanáct hodin denně. Někteří maj prostě v popisu práce se flákat a někdo bušit do železa. Ale upřímě myslím, že bys neměla zahodit šanci se nadlábnout, dřív, než ti vyprší čas."

"No fájn, když mě tu tak rád vidíš." ušklíbnu se pro změnu já. "Nebo máš snad peníze?" přeruší mě. "Ne, jsem chudá jako ... No, jako královna." "Radši běž, nebo mi tě bude líto a přinesu ti zbytky ze žlabu valdocků." Myslím, že co to jsou valdockové se dozvím až jindy. Cave za mnou hledí s ironicky sklíčeným výrazem a pomalu mi mává.

Ujdu pár kroků, když z vedlejší uličky vyjde dívka, možná tak patnáct let. Hnědé vlasy volně splývající po zádech, široký obličej, tváře s dolíčky. Co mě však zaujmě je látková, modrá tunika přehozená přes černou košili, doplněná návleky na ruce. Takže je ve výcvikové skupině.

"Cave!" zamává na kováře. Na mě se ani nepodívá a rychlým krokem jde jeho směrem. Skousnu si ret. Zatím nevím, co si o ní mám myslet.

--------

Opět jdu ulicí. Z otevřeného okna uslyším hlasy. Taky jeden povědomý hlas. Opatrně nakouknu. Nerozumím slovům, ale Tom se v domě sklání nad starým můžem ležícím v posteli. Obličej vyplňuje nezdravě bledá pleť, jsem si téměř jistá, že ten člověk je nemocný. Rozhodnu se počkat přede dveřmi.

Netrvá dlouho, než se otevřou. "Ahoj. Mám  ..." Tom z ruksaku na zádech vytáhne ranec, beze slova mi ho podá. "Jsou tam i peníze. V příštích dnech budeš chodit do osadské jídelny." řekne, než odejde.

Čekám něco extra, něco jako zledovatělí slimáci a podobně. Ve skutečnosti, jediné, co by ve vaku stálo za pozornost je chleba, je mnohem světlejší, bez kůrky, trochu jako lepší tortila. Zakousnu se do ní  a pomalým krokem se vydám zpátky k potoku.

-------------------------------------------

Dneska slabší část, znáte ten blok, kdy se vám prostě nechce psát a nic vás nenapadá? :D PS: Děkuju vám všem!