Elya z Lymeru

4.Část - Milovaná škola

"Slečno Elyo," překvapeně otevřu oči. Nade mnou se sklání Margaret a na čele se jí rýsuje starostlivá vráska. "Co se stalo?"

"Nepřišla jste na snídani, tak jsem vám donesla podnos do pokoje. A řeknu vám, někdo už by měl opravit schody. To vrzání muselo vzbudit i sousedy!" Že bych si zapoměla nastavit budík? V tom si vzpomenu na včerejšek. V duchu si povzdechnu, ale na kuchařku se usměju, nemá v popisu práce plahočit se do schodů v nejvyšším patře, protože jedna hloupá holka nepřišla na snídani. A navíc, nebýt jí, určitě bych přišla pozdě do školy.

"Děkuju moc, Margaret, ale teď už bych se měla chystat." "A taky by sis tu mohla někdy poklidit . . .cože? Ale jistě. Tak já jdu do kuchyně." Do pokoje se derou první sluneční paprsky, měla bych si pospíšit. V rychlosti se obleču a rychle něco zakousnu, mám z čeho vybírat. Někdy si říkám, jestli Margaret napadlo, že můj žaludek není bezedná jáma. Slanina, vejce na dva způsoby, toasty, marmeláda, bagety, párek slanečků, klobása, máslo, šunka, sýr . . . Na druhou stranu mě z jejích projevů náklonosti (neboli jídla) vždycky zahřeje u srdce.

Někdy je sice otrava vyšlapávat všechny schody, zato je z mého pokoje krásný výhled na zahradu. Majestátní javor uprostřed ochotně natahuje už skoro opadané větve, v trávě nedaleko pobíhá ryšavá veverka. Za potokem klimbou ve vánku keře šeříku, hned vedle odkvetlých růží a hyacintů.

Za chvíli s taškou přes rameno pospíchám po štěrkové cestě směrem ke škole. Plíce se radují z přívalu čerstvého ranního vzduchu. Kéž bych na něm mohla celej den zůstat. Školu nijak v lásce nemám. Po cestě znovu přemýšlím o včerejším večeru. Jedna moje část na to všechno chce prostě zapomenout, jenže ta druhá nikdy nedovolí, aby se to uskutečnilo. Během úvah dorazím na místo.

Přede mnou se zdvíhá velká budova z červeného betonu. Moc krásy nepobrala, ikdyž šerednější by být mohla. Místo plné hluku, sprostých slov, nafoukaných frajírků a bárbín, uhihňaných holek, lidí lidí a zase lidí. Zaúpím, když si vzpomenu na krásnou, tichou zahradu.

Posadím se do lavice na první hodinu. Sedím vedle Anety, s tou vycházím nejvíc. Ve škole jsem samotář, ikdyž sem tam prohodím slovo s Anet, a nevadí mi to. Nemám se s nikým o čem bavit, navíc jsem pro všechny podivín . . . "Lenka střelenka láskorádová přišla!" zakřičí na celou třídu jeden velmi inteligentní jedinec. Popravdě myslím, že kromě malinkaté podoby vlasů (opravdu jen malé) si vůbec podobné nejsme, povahově taky moc ne. Ovšem, zkuste přesvědčit třídu. Naštěstí už jsem se dávno naučila tohle všechno ignorovat, jak mě učil otec.

Po chvíli přichází Aneta za ruku s Harrym, to je její kluk (a pro většinu holek taky největší hezounek na škole). Dlouhé, lesklé vlasy rámující obličej s výraznými lícními kostmi a pěkně oblou bradou, jí splývají po zádech. Štíhlá, atletická postava, vždycky moderní oblečení a zářivě bílé zuby, které odhaluje vždy, když Harry řekně něco zábavného. Je hezká. Jistě, asi bych ji v kráse dokázala překonat, ale mě je vcelku jedno, jak vypadám.

Před naší lavicí se pustí a Harry si jde sednout na svoje místo. "Nazdar." Usměje se na mě. "Ahoj," odvětím. "Tak, hmm . . .co kytky?" snaží se zapříst rozhovor. Já ale vím, že rostliny ji nezajímají, jen se snaží být milá. Nemám jí to za zlý, ale trochu mě to štve. "V pohodě. Jak dopadla ta svatba?" stočím rozhovor na svatbu její sestřenky. Dá si ruku před pusu a potlačuje smích. "Dobrý. Až na to, že jsem si sedla do pudingu."

Když objasní všechny věci, začnu se smát i já. "Alespoň, že to nebyl svatební dort," "To máš pravdu. Bylo to vlastně veliký štěstí, že jsem si sedla zrovna na puding." Znovu smích.

Zazvoní. Do třídy vejde rázná učitelka, která zásadně nechodí pozdě. Taky je dost přísná, proto se do přírodopisu všichni, kromě mě, učí. Já všechnu látku zvládám a to jsem ještě ani neotevřela sešit.

Přírodopis. Matika. Fyzika. Zeměpis. Dějepis. Občanka. Konečně zazvoní na poslední hodině (Na které Harry přemluvil Anet, aby si sedla s ním. Učitelka je musela pětkrát napomenout za vyrušování). Dojdu ke skříňce pro bundu, ale zámek je přelepenej lepící páskou, tak, že klíč nejde zasunout. Zase další blbej vtip. Občas mě něco takovýho potká. Já to přežiju.

Strůjce žertíku se někde za mnou směje společně s kámošema, když izolepu pomalu stříhám nůžkama. Děsná sranda, to vám řeknu.

Konečně bez dalších komplikačí opouštím školu a vydávám se směrem k domovu, kde mě určitě neminou další úvahy o včerejšku ...