Elya z Lymeru

28.Část - Nebezpečný zvuk

Další den. Den s vědomím, že kdybych zaspala dnes, už mě nikdo neprobudí. Nadýchaná černá mračna se z výšky pošklebovala a činila toto ráno po všech slunečných dnech podivně temným a chladným. Pohlédnu vzhůru. Kopce jsou zatopené sněhovou mlhou, jež bez nejmenších obtíží v poryvech neviditelného větru tančí z místa na místo, jakoby to byla nejsnadnější věc na světě. Když jsem byla malá, věřila jsem, že na takovýchto místech žijí víly.

Obyvatelé osady směřují ke svým každodenním činnostem. Většina má v očích vepsanou odhodlanost, bojovnost typickou pro tenhle národ. V očích některých je ovšem něco jiného, jen malý střípek. A přece tam je. Pochybnosti. V koutku duše - třeba si to nechtějí ani připustit, pochybují, že se vrátí. Když celý život žijete s lidmi, jejichž jediné okno do duše jsou oči, naučíte se v nich číst.

Stalo se tolik událostí ... Trápí mě myšlenka, jak se dá bojovat se šílencem, co dělá z lidí sochy, ještě, když tu někde pobíhá zrádce.

Pomalu se blížím ke skupině a nenápadně se rozhlédnu. Marlene tu není. Umíním si, že se na její příběh zeptám Cava, který se tu narodil a zná ji o dost déle. Ale co když je s ní? Co když ti bude lhát? Co když měl jeho otec důvod dát ho do kovárny? Dotěrným myšlenkám vnitřního hlasu se neubráním. Najednou si tu připadám sama, tak sama ...

Z bezpečné vzdálenosti se rozhlédnu po tvářích mých ... spoluskupiníků? Spolulymerů? Spoluvyhnaných, spolulymerůcoseoschopnostechdozvědělinedávno ... Dejme tomu mých skoro-stejně starých lymerů spoluosadníků.

Někteří zívají a tváří se mrzutě, díky rose nikdo nesedí na trávě. Nejdřív mi přišli schopnosti úžasné, teď začínám o účinnosti skupiny pochybovat a myslím, že nejsem sama. Za těch pár dní jsem se neposunula skoro nikam, s trpělivostí jsem v koncích a každé ráno se mi vstává čím dál neochotněji. Ikdyž jsem suverénně nejhorší, ostatní nejsou se svými výkony vůbec spokojení. Zaslechla jsem dvě dívky mluvit o malé kapacitě, a ten mrzout, který mě srazil, se na mě čas od času zlostně podívá. Nejspíš mi závidí.

Blíží se k nám náš dnešní učitel, Vilniel ... ne, tenhle nemá červený pruh kolem pasu. Kdyby ho Vilniel nenosil, byli by k nerozeznání až po poslední vrásku. Sice vím, že je to Vilnielovo dvojče, to ale nic nemění na tom, že na jeho jméno si vzpomenout nemůžu.

"Nástup!" Zavelí. Všichni se seřadí. Zatajím dech - vzadu klopýtá ještě jedna nenápadná osoba, světlé vlasy jako vždycky rozpuštěné ... Díky sklopené hlavě usoudím, že ji Tomova řeč musela sebrat. Poznávám v ní tu malou, zmenšující se osůbku. Zamumlá pardon a postaví se na konec řady. Měla bych ji podezřívat a místo toho je mi jí líto.

"Výcviková skupina je věc mimořádné důležitosti, Marlene! Vy jste budoucí naděje, tak se snažte! Nemyslete si, že jste moc mladí, v nastávající bitvě budete hrát mimořádnou roli!" V bitvě? Proč si všichni myslí, že bude bitva? Při lymerově proslovu nikdo nedutá. "Nemyslete si, že nemáte kapacitu, máte a každý z vás! A vsadím krk že na zvednutí vody rozhodně!" Při poslední větě téměř křičí a obličej se zbarví lehce doruda. Těch pár vteřin mi stačilo, abych si o něm udělala obrázek. "Tak." řekne a uklidní se. "Nebudu vás zahlcovat dějinami, na to jsou jiní. U mě se budete učit používat schopnosti, protože na tom záleží! Dějiny můžou počkat!" Zase se začal rozohňovat. Bylo stále více zřejmé, jak jsou se svým bratrem rozdílní.

"Tak. Dnes si zkusíme něco jiného, mrazení. Je to důležitíá technika, která se vám bude hodit. Až doděláte vodu - tou se začíná skoro vždycky, přijde na řadu zem - jestli dřív nepřijde na řadu bitva - pak oheň a vzduch ovládne pouze někdo z rodu lymerů a ten, kdo je krve Loneazské. Z Loneazu se vyváží to nejlepší nádobí a řada dalších věcí vyrobených ze vzduchu. Můžete taktéž objevit schopnost barev a iluzí - souvisí úzce se vzduchem, ale i vodou a ohněm. Je ojedinělá a vzdejte se nadějí na její získání, nevypadáte jako Luzionáři." Svraštil obočí. "Ale dost řečí."

Před každým se objevila známá jáma a začala se plnit vodou. Zmrazte ji, s ledem pohybujte, zkuste ho ve vzduchu rozdělit, komu by to šlo, může ho ve vzduchu rozbít." Takže žádné promočené boty! "Je rosa, takže pak zkuste systematicky zmrazit co nejdelší pruh kapek na trávě. Ne do šířky! A z rodu Lymerů pak přijde za mnou." To bylo ... rychlé. Z rodu lymerů přijde za mnou? Neřekl ani "ta". Učitel sám se posadil na velký kámen na malé vyvýšenině. Působil teď jako král a my jako otroci, co pro něj mrazí vodu.

Tohle by ti mohlo jít, vždyť už jsi to zvládla jednou ... Natáhnu ruku dlaní k zemi ... rychle otočím. Zaraduju se, jakmile se ozve známé praskání. "Jak jsi to-" Onen mrzout mě probodne dalším ne moc přátelským pohledem, jakoby zmrazení vody byla ta nejhorší věc na světě. Konečně se mi jednou něco podařilo.

Soustředím se na další úkol. Bez nejmenších obtíží led zvednu. Ruce mám pořád natažené. Jakoby sami věděly, do jaké pozice se přemístit, aby způsobili roztržení ledu vejpůl. Za chvíli přede mnou levitují dva kusy, zatímco před některými je stále jen kaluž. Jednu polovinu pustím zpátky do jamky a zkouším přijít na to, jak tu druhou ve vzduchu rozbít.

Ozve se zvuk podobný výbuchu bomby. Je to tak nečekané, že druhou polovinu pustím a na zemi se z ní odlomí množství malých krystalků. Všichni se dívají směrem, odkud zvuk přišel a ze kterého odlétají hejna ptáků. Nic podezřelého nevidím, když učitel zavelí: "Odveďte královnu do sklepa! Rychle!" Něčí ruce mě popadnou, že se ani nestihnu bránit.

----

Ano, stal se div všech divů a já napsala další část x) Už mi to chybělo :D A taky - jsem rok na wattpadu! x) Sice datum první části se vám zobrazí jinak, jelikož jsem ji ještě trochu upravovala (za ten rok se můj styl psaní hodně změnil :D) Přeju předem Veselé Vánoce, které budou už staaašně brzo a mějte se všichni!

PS: Co si myslíte o Marlene? x)

Tess