Elya z Lymeru

12.Část - Dávná minulost

Zůstávám opřená o buk, brouk právě zalezl do trávy na louce prostírající se přede mnou. Za mnou pak leží smíšený les. Trpělivě čekám. Ani nevím na co. Nejspíš na Toma, který mi buďto neřekne vůbec nic, anebo mě naopak zahrne spoustou věcí o kterých nebudu mít ani ponětí. Ať se tomu bráním, jak chci, pořád mě napadá otázka; Co teď? Nevím, jestli je možné a bezpečné se vrátit. Vlastně vím. Určitě ne.

Podle mého očekávání se zahradník vynoří zpoza lesa. Na sobě má pořád ty samé zahradnické kalhoty, jenže místo trička má .... tuniku? Říkejme tomu tunika s krátkým rukávem, jako u mě sepnutá páskem, ovšem sahající jen na začátek stehen. Nevypadá tak divně jako já.

Klacky co měl v rukách právě hodil na zem, vytahuje z kapsy sirku a za chvíli stromy okolo osvítí plápolavá záře. Posadí se. Čekám, že se soustředěně zahledí do ohně a další nejmíň púlhodinu nepromluví. Tentokrát se mýlím.

"Ty bestie byli ze zakázaného lesa. Žijí tam všelijaké stvůry. ALE JEDNO MI NENÍ JASNÉ," překvapí mě jeho rozhořčení. "ZVÍŘATA NEUMÍ HÁZET DÝKY!" Praští pěstí do stromu. Hněv na kratičký okamžik vystřídá zármutek. Je to sotva postřehnutelné zachvění, ale jsem si tím jistá. Znal otce dlouho ...

Na okamžik si pohlédneme do očí. Pak se zase odvrátíme jinam. "Margaret ..." "Nic se jí nestane. Její krev jim nechutná." Je mi jedno jakou krev, hlavně, že bude v pořádku. Ikdyž ji už nikdy neuvidím ...

"Stalo se, co jsem předvídal. Proto jsem se připravil. Ten portál jsem budoval roky." Portál? Ikdyž stále mlčím, Tom pokračuje: "Jsme asi dva kilometry od střetu. Zítra se vydáme do osady. Do osady lymerů." "Jestli o ní víš, proč ses tam nevypravil už dávno?" "Bylo klidně možné, že to jsou nepřátelé." Nepřátelé. Pojďme jim do náruče.! Ikdyž vůbec netuším, co za nepřátele to vlastně je. Laxní postoj vystřídá, ač nechtěná, zvědavost. "Jenže teď už nám stejně nic jiného nezbývá, takže je to jedno."

Tom si promne tvář a povzdechne si. Až ti řeknu, nasadíš si kápi. A dokud ti vysloveně neřeknu, že si ji máš sundat, nebudeš to dělat. Je to jasné?" "Jistě." odvětím napůl ironicky. Mám vztek. Na všechny a všechno. Tom mi má říct víc. Mám na to právo. Dobře, možná jsem před chvílí říkala, že mě to nezajímá, ale to jsem myslela, že jsme úplně v koncích a, a ...

"John Brown," jakoby mě bodla jehla do srdce, když slyším Toma vyslovit tohle jméno. "se jako jeden zmála zachránil při napadení. Kromě něho jen já, ty, a lidé z osady o kterých jsme tehdy nic nevěděli. Samozřejmě jsem mohl v průběhu času o nich něco zjistit, ale bylo prioritou neohrozit tvoje bezpečí." Moment ... opravdu řekl tvoje? "Ovšem bylo mi jasné, že dřív, nebo později se něco stane, a proto jsem vybudoval dva portály.

Myslel jsem, že John Brown si uvědomuje, jakou hraješ a budeš hrát roli a ve správný čas se dohodneme, co udělat dál - to zahrnovalo i tvoje učení. Tehdy na zahradě jsem tvoje nechtěné ovládnutí vody uviděl náhodou ale bylo mi jasné, že ten čas právě nastal. Jenže vzápětí jsem pochopil," Na okamžik se odmlčí. "že tvůj otec je příliš zaslepen city, než aby chtěl vidět to nutné a důležité. Nemám mu to za zlé."

Při napadení přišel o manželku i malého syna. Nebyl vždycky takový, jak jsi ho znala." Mluvení o otci pro mě vůbec není jednoduché, ale zmínka o jeho předešlé rodině mě překvapí. "Chtěl tě chráni. A vím, ..." pohlédne mi do očí. "Že tě měl velice rád, Elyo."

To už nevydržím. Zabořím hlavu do klína. Silou vůle zadržím pláč, ale pár slz neudržím. "Za dva, možná za tři dny bychom měli dorazit do osady. Jestli všechno půjde podle plánu, budou tě tam učit."

Vtom se zděsím: "Tome! Jsme jen dva kilometry daleko a ty zapaluješ oheň?!" stává se, že mi věci docvaknou později. "Kdyby nás chtěli vystopovat, myslíš, že by šli za hlupáky, kteří si rozdělají oheň, když je někdo pronásleduje? Sice jsou to zvířata, ale mají jistou inteligenci." Tohle mě nenapadlo. Přesto se necítím úplně v bezpečí ...

Je bezvětří, neslyším skoro žádné šustění listí. Tom se natáhne na bok. "Dobrou noc ... Elyo z Lymeru."