Elya z Lymeru

8.Část - Mám tě rád

Margaret jsem namluvila, že jsem unavená, jinak by neskončila s řečmi o dochvilnosti a důležitosti pravidelného jídelníčku. Ikdyž nechápu, k čemu to vlastně bylo. Vidličkou rýpám do sekané a z pohledu na oběd se mi dělá nanic. Děsí mě představa, že jednoho dne se, jako v knížkách, přestanu ovládat a někomu ublížím. Uklidňuje mě jen vědomí, že Tom je na mé straně a určitě by mi pomohl.

Ať se na všechno dívám z kterékoliv stránky, nic nedává smysl a nic mi nedochází. Pomalu mě to začíná vyčerpávat.

------------

Je neděle dopoledne. Lisa mi vzkázala, že mám jít za otcem do salonu v prvním patře. Touhle zprávou jsem byla hodně překvapená.

Vcházím do místnosti. Po pravé straně vyplňuje skoro celou stěnu řada oken, Uprostřed je kruhový stůl z dubového dřeva, a kolem něj zeleně lemované, kožené pohovky. Stěny mají světlezelený nádech, sem tam pár obrazů. Otec se otočí: "Zdravím. Bohužel, kvůli pracovním povinnostem musím na služební cestu. Vrátím se za týden."

Popadne mě vztek, který nesouvisí s plánovanou cestou. Čím dál víc jsem naštvaná, že mi všechno o těch podivných věcech řekl zahradník, když vlastní otec zbaběle mlčí. Není to fér! Nic na to neřeknu a snažím se zakrýt směsici hněvu a zklamání. Moc se mi to nedaří.

"Opatruj se." Vykročí ke dveřím. Sklopím hlavu. Ještě než vyjde, podívá se na mě: "Mám tě rád." a zmizí. Vím, kolik přemáhání ho to muselo stát. Sesunu se na zem. Všechno je tak zmatené. Pro někoho je ona věta každodenní záležitostí, ale ani si nepamatuju, kdy mi ji otec naposledy řekl. Myslím, že věděl, na co myslím. Nebo ne? Za pár týdnů se na to určitě zapomene a všechno bude jako dřív. A všichni budou žít šťastně až do smrti ...

Netušila jsem, jak moc se mýlím ...