Elya z Lymeru

2. Část - Tichá Margaret

Snad vás to neunudí, později to bude trochu akčnější :D

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poplašeně se rozhlížím kolem. Někdo tu je. Nebo alespoň byl. Pár vteřin je slyšet jen zurčení potoka, ale pak se znovu ozve šramot někde za keři, co rostou na druhé straně. Neodvažuju se pohnout. Pak málem vykřiknu, když z pod keře vyskočí vrabec a začne trylkovat. Možná to byl vážně jenom pták. Jsem blázen! Bojím se každé hlouposti.

Zrak mi padne zpátky na led. Vytřeštím oči. Za tu dobu skoro úplně roztál! Tím pádem tam nemohl být od rána, protože by roztál už dávno a navíc za poslední hodinu vůbec nemrzlo a, a . . .Je to jen led! Pitomej led! Je to jedno, jdu zpátky do domu.

Šťerková cesta křupe pod nohama, slunce svítí, ptáci zpívají, žádná změna. Kolem javoru uprostřed zahrady se válí záplava rudého listí. Tom ho asi ještě nestihl odklidit.

Za dveřmi, jen co pověsím bundu, si mě odchytne Margaret. Margaret je naše kuchařka. Působí dojmem venkovské tetky, jak vzhledem, tak chováním. Vlasy v barvě hořké čokolády jsem nikdy neviděla rozpuštěné, vždy byly svázány v uzlu. Baculaté tváře s dolíčky, silné paže, tlusté prsty, docela vysoká. Myslím, že kalhoty neměla nikdy v životě, nosí zásadně volné sukně ke kotníkům. Pravý opak Toma. Je dobrosrdečná, ale nejradši by pořád něco povídala. Pracuje pro otce od nepaměti. Možná ještě dřív, než jsem se narodila.

"Á, slečna domácí," to oslovení by možná mohla změnit: "Nehonil tě zase Tom?" "Pracuju v zahradě ráda," namítnu. Soudě podle nevěřícně zamračeného pohledu to Margaret moc nepřesvědčilo. "Ale dnes ne." "To je dobře, je tam docela zima. Měla jsi něco v plánu?" nenechá mě odpovědět: "Mohla bys mi pomoct s večeří, Lisa se zase někde fláká." Lisa je naše služebná a částečně i výpomoc v kuchyni. Pak tu máme ještě Marii, ale tu moc často nevídám. "Margaret, Lisa má dovolenou." řeknu opatrně. "A odkdy?!" Kuchařka se brzy vzpamatuje z překvapení pevně stiskne rty. "Taky s tím mohla přijít za mnou, ale né, já se o tom musela dovědět až teď . . ."

V duchu se ušklíbnu. Tohle je Margaret podobné. Dost často mluví o novodobé generaci: "Dřív za mlada musel každej makat, ale teď se ti fakani rozmazlujou, rodiče jim strkaj telefony a pořítače a bůhví co ještě, čemu mnohdy ani sami nerozuměj, a voni pak jen seděj u toho, ale že by pohli zadkem, to ne." A ještě spooustu, spooustu dalších věcí. Já na "moderní technologie" nejsem, mnohem raději si čtu nebo jsem venku. Upřímě nechápu, co na tom lidi vidí, zabíjet čas tupým zíráním do obrazovky.

Taky kritizuje Toma: "Ten chlápek mi vždycky připadal nějakej divnej, furt jen ty svoje kytky, ten se ve společnosti ukázal posledně na svatýho Dyndy." Anebo probírá, jak by měl vypadat otcův život: "Někdy mně přijde, že to vod toho Toma chytil. Furt jen v knížkách, věčně zamyšlenej . . .Měl by si najít ženskou, to by mu pomohlo!"

Ale i přes jisté nedostatky mám Margaret ráda. Svým způsobem mi nahrazuje mámu, ale říkám - svým způsobem. Spíš je pro mě něco jako vychovatelka, nebo teta. "Dobře, ráda ti pomůžu." přeruším proud vět.

Kuchyň je v přízemí, vedou do ní vyřezávané dubové dveře, hned vedle schodů do patra ze stejného materiálu. Jsou dost staré a začínají vrzat, což jen posiluje starobylý dojem.

Ani se nemusím ptát, co dělat, Margaret mě hned zaúkoluje. A pak že mě Tom moc honí. Někomu by tohle přišlo jako otrava, ale alespoň jsem se naučila docela obstojně vařit. Nemusí to být na škodu. Kuchyň je celkem malá místnost, ani stopy po starém stylu, jenž ovládl zbytek domu, snad kromě mého pokoje. Margaret mluví a mluví a mluví, mě nezbývá, než kývat na souhlas, krájet zeleninu a myšlenkami brouzdat v představách zahrady obrostlé liánami, se spoustou palem a vysokých sekvojů. Jen otevřít okno a slyšet křik opic létajicích ze stromu na strom, plašící pestrobarevné papoušky. Ušklíbnu se. Tom by se určitě odstěhoval. "Tak, teď se to musí dvě hodiny péct, jen si pro něco skočím do města, brambory už zvládnu sama. Děkuju!"

------

Nikdy jsem moc nepochopila, proč máme tak velký dům, když z něj prakticky používáme jen pět místností. Mou a otcovu ložnici, knihovnu, jídelnu a kuchyň. Opět dupu po schodech potažených šarlatovým kobercem. Tentokrát do knihovny, kde hodlám strávit den do večeře.