Elya z Lymeru

26.Část - Rod Maynamarů

To slovo mi zní v uších i na ulici, poté, co mi ošetřovatelka laskavě naznačila, že nemocný musí odpočívat. Zajímalo by mě, co se mu stalo. Povzdechnu si. Zase něco nevím, a musím se ptát někoho z těch, kdo tu žijí déle, aby jim to dávalo pocit inteligence a vševědění. Vlastní nevědomost mě začíná deptat. Zdálky spatřím Marleninu zvednutou ruku. Odpovím na pozdrav. Za tu chvíli, co se známe, jsem si ji dost oblíbila. Ji, i Cava s jeho sarkastickými vtípky. Není tak špatné mít přátele ...

Marleniny oči svítí nedočkavostí. "Tys s ním mluvila? Co ti řekl?" "V prvé řadě," přeruším ji, "kdo to byl?" Široký úsměv nahradí posvátná úcta. "Vytvořil bariéru." řekne tiše. "Totiž, abys rozuměla, zřejmě nás tím zachránil. Jinak by to mohlo trvat třeba roky, a kdoví, kdo by nás za tu dobu objevil. Nerozumím všemu, ale právě proto, že ji vytvořil tak rychle ... argh, prostě udělalo mu to něco s páteří." Úsměv opět obohatil oválnou tvář." Ale stejně je to hrdina, a ..." Najednou zmlkne, ztuhne, a hypnotizuje postavu před sebou, která činí totéž. Ani jsem si nevšimla, že je Tom před námi. Zřejmě vyšel zpoza rohu. On si mě ovšem nevšímá.

Nadechuju se k pozdravu, když Tom promluví první: "Marlene z Maynamar?" Nespouští přitom z Marlene oči. "Ne,! Ne, už k nim nepatřím.!" Pokusí se o vzdorovitý postoj, ale je evidentní, že se pod pohledem ex-zahradníka celá krčí. "Elyo," poněkud mne překvapí, když rázně zazní moje jméno. Tom ovšem pohled z Marlene ani na okamžik nespustil. "následuj mě." Otočí se a se vzpříměnou hlavou odchází. Vrhnu k Marlene zmatený pohled. Ta jen svěsí ramena.

Bezeslova následuji svého průvodce. Na ten zmatený pocit uvnitř jsem si už dávno zvykla, přesto se zvědavosti nemohu ubránit. Po chvíli dojdeme do našeho domu, automaticky vejdu do mého pokoje, největší místnosti v domě. Tom tiše zavře dveře. Čekám.

"Rod Maynamarů," zaskřípe zuby, "je rodem ohavných, prolhaných a lstivých čarodějů zastávajících Ximeuse." Vybaví se mi Harry Potter  prchající s křištálovou věštbou z ministersva kouzel , následován smrtijedy - nástupci lorda Voldemorta. Tenhle svět si zřejmě obstaral vlastní smrtijedy. Marlene mi tak ale nepřipadá ani trochu. "Nemyslím, že je náhoda, že se začala přátelit zrovna s tebou." Zamrkám. Marlene? Vážně?

Slova, která právě vyšla z mé pusy byl zřejmě důsledek nevyzrálé neopatrnosti či snad nechválihodnou touhou konečně najít a udržet si přátele. Každopádně nic, za co bych se mohla chlubit. "Mě jako zrádce nepřipadá, myslím, že ji neznáš."

Tomovi cuklo v obličeji. Emoce se snažil držet na uzdě, ovšem za kamennou stěnou vidím překvapený a lehce pohoršený výraz. Zřejmě jsem zašla příliš daleko. Srdce mi buší mnohonásobně víc. "Ovšem." promluvil. "Teď jsi královna. Můj úkol přivést tě sem je splněn, tak proč bys měla poslouchat starého zahradníka? Jen si dej pozor aby ti to nestouplo do hlavy příliš rychle."

---

Zůstanu ohromeně stát ještě dlouhou dobu po tom, co odešel, a stále se snažím pochopit, co to vlastně mělo znamenat. Ještě nikdy jsem se s Tomem nepohádala. Nikdy. Najednou se cítím na celém světě sama a dusivý chlad se mi rozlézá po těle, až dojde ke všem konečkům prstů. Sednu si na postel a obejmu kolena.

V hlavě vytane myšlenka jako světélkující plamen. O Tomově předešlém životě (stejně jako spoustě dalších věcí) nevím nic. Pravděpodobně má s Maynamary osobní vztah a zkušenosti, možná proto ho tak štve, že Marlene beru na lehkou váhu. Ale já si nemůžu pomoct.

Bitva největší brzy nastane. Pozor na zrádce, jenž se skývá zde. Věta jak z divadelního dramatu na sebe znovu upozorní. Semknu kolena pevněji.

----

Po tisíci letech se opět hlásím, a děkuju moc všem, kdo tenhle příběh čtou a líbí se jim :) 3k?! Důkaz, že zázraky se dějí i dnes :D