The Coup! - Cz (One Direction)

part. 30

Nechápu.

"Proč chtějí mě? Co jsem udělala?" Měla jsem hromadu otázek, ale bála jsem se, že na ně asi nikdy nebudu znát odpověď.

Louis mě bez odpovědi obejmul. Podle mě ani nechtěl odpovídat, protože sám nevěděl, co říct.

"Vzdám se," řekla jsem bez žádné sebelítosti.

"Ale tohle oni chtějí, chtějí tě celou." Okřikla mě máma.

"Abych vás zachránila, musím se vzdát. Vás nechtěj, ale mě ano, udělám to."

"Abbie, je to sebevražda," chytil mě za ruku Louis.

Ale já na tohle už neměla. Prostě jsem řekla jo, tak jo. Jen teď nevím, jak jim dát vědět, že se vzdávám, ale jak tak koukám, oni už to vědí.

Ani jsem se nestihla rozkoukat a vzít svoje rozhodnutí za své a už byli všude okolo nás.

Nejdříve popadli Louise, Tommyho a mámu a pak se vrhli na mě.

"Nechte je být!" Zařvala jsem.

"Chtěli jste mě, ne je!" Nemělo to cenu.
Zalepili nám pusy páskou a přes oči nám dali kukly, aby jsme nic neviděli. Nechci to. Nechci zase o všechno přijít a už ne o mámu a Tommyho, které jsem zrovna našla. Takhle to přeci nemůže dopadnout.
Odvedli nás do auta a někam se jelo. Cítila jsem jen jak se auto pohybuje a drncá, když přejede přes každou díru nebo louži.
Vytáhli nás po několika minutách a někam odtáhli. Snažila jsem se vzdorovat, ale neměla jsem tolik síli.
Smrad. Všude byl smrad. Jako by něco umřelo. Doufám, že to nejsou lidi, které zabili. Nechci být další na jejich seznamu, ale tato myšlenka se stává pro mě a pro ostatní více příhodnější, že tu zemřeme.
Sundali mi kuklu a já se snažila pořádně zaostřit, kde bych tak mohla být a jestli tu jsou i ostatní. Ostatní tu se mnou byly, ale kde se nacházíme, netuším. Je to sklep, mokrý sklep. Cítím síru a pach benzínu. Voda nikde. Velké krabice všude okolo nás.
"Co s námi bude?" Vykřikla jsem ze židle na nějakého asi hlídače.
Nic.
"Můžeš mi odpovědět ty zasranej debile. Podívej se na mě a odpověz mi." Už jsem křičela.
Otočil se na mě a zákeřně se usmál. Tohle nevypadá dobře.
"Louisi, mami, Tommy? Jste v pohodě?" bála jsem se, že jim něco udělali.
Louis se na mě otočil a jen zakýval hlavou.
"Vše je v pořádku," promluvila mamka.
"Nic není v pořádku, dokud se odtud nedostaneme nebo aspoň nezjistíme, kde jsme."
Ruce jsem zezadu měla svázané a snažila jsem se z nich dostat. Marně. Provaz byl  moc silný, než abych z něho vytáhla svoje hubené ruce. Nůž by pomohl, ale kdo z nás v tuhle chvíli mohl mít nůž? Nikdo.
Někdo přišel. Šel směrem ke mě. Usadil se na židli a zíral na mě.
"Táák," začal.
"Proč jsi nezůstala tam, kde jsi byla? Proč hledáš svého tátu?" Opravdu měl blbý otázky.
"Když jsem zjistila pravdu, musela jsem je najít. Jak mamku tak tátu." podívala jsem se na něj se skleněnými oči.
"Tvůj táta je mrtvý," snažil se být vážný.
"Není, vím, že není. Někde tu bude a já zjistím kde." Začala jsem se vykrucovat ze židle, křičela jsem, ale nic.
"Seď v klidu a nic se nikomu nestane."
"Proč jsou tady oni? Chtěli jste mě, ne je!" Vykřikla jsem, až jsem na něj plivla.
"Nemůžeme je nechat jít. Věděli by, co jsme zač a mohli by vše říct." utřel si mojí slinu z tváře.
"Stejně se to všichni dozví, až se odtud dostaneme." Najednou jsem uslyšela hluk, ten chlap vstal a šel směrem za hlukem.
"Louisi, co budeme dělat?" otočila jsem se na Louise.
"Netuším, nemám zatím žádný plán, ale nějaká příležitost tu musí být."
Snažila jsem se mysle pozitivně, ale v téhle díře to snad ani nešlo. Slyšela jsem další hluk. Někdo řval. Šlo to ke mě ze všech stran. Rána. Někdo střílel. Tohle se mi moc nelíbí. Co když nás taky zastřelí nebo tu umřeme hlady. Tak daleko jsme došli a tak špatně by vše skončilo. Nesmí!

Něco jsem pod sebou ucítila, něco kovového a pichlavého. Snažila jsem si do kalhot strčit svou zavázanou ruku. Bolelo to. Ale povedlo se.  Nůž.

"Mám nůž!" zakřičela jsem, ale pak mi došlo, že bych měla radši držet jazyk za zuby.

"Pokus si rozříznout provaz okolo svých rukou a pak pomůžeš nám, ale hlavně rychle," zašeptal Louis.

Nejhorší bylo si dát ruce do správné polohy, abych neupustila nůž. Začala jsem pomalu řezat. Ano trvalo to moc dlouho, ale povedlo se sice s těží, ale povedlo. Podívala jsem se ke dveřím, jestli někdo nejde a byl čistý vzduch. Rychle jsem se vymrštila na nohy a vydala se nejdříve k Louisovi, pak k Tommymu a naposledy k mámě, která byla sotva naživu, ale byla. 

"Máš tedy nějaký ten plán?" zeptala jsem se, když jsme se konečně všichni dostali z provazů. Louis jen zakýval hlavou že ne.

"Ale já ano," odpověděl za něj Tommy.

"Povídej!" vyzvala jsem ho ke slovu.

"Nejdříve to tu musíme pořádně prozkoumat a pak teprve musíme něco řešit. Jsou tu dvoje dveře, viděli jsme jak vcházejí do tich vpravo, ale do těch vlevo ještě nikdo nešel. Měli by jsme zjistit co v nich skrývají," pravil Tommy.

"Máš pravdu, ale co když tam je něco o čem by jsme vážně asi neměli vědět?" Byla jsem z toho trochu vystrašená, protože co když je tam něco nebo někdo o čem nemáme vědět nebo hůř, něco mrtvého.

Louis se nakonec odvážil a šel ke dveřím. Divné bylo už jen to, že jsem za tu dobu co jsme se odřízly z provazů, nikdo nešel. Třeba vážně čekají, že je otevřeme. Louis sáhl na kliku a otevřel....