The Coup! - Cz (One Direction)

part 11.

Pohled Abbie:

Být asi 3 měsíce doma sama je horor,vůbec nevím co tady mám dělat. Pořád mám chuť chodit někam pařit,ale zároveň se bojím,že ho tam potkám. Cítím k němu něco,co jsem nikdy necítila,no vždyť jsem nikdy nic takového necítila,nikdy jsem neměla kluka,žádného jsem nechtěla a taky to tak musí zůstat.

"Slečno Hools,dávejte prosím pozor," napomenula už poněkolikáte učitelka. Přikývla jsem na souhlas,ale zase jsem se ponořila do svých myšlenek.

"Abbie,pojď nám vypočítat tento příklad na tabuly." Vykulila jsem na ní oči,protože jsem nesledovala dění.

Vstala jsem a přešla k tabuly.Blbě jsem na ní koukala a čekala,že mi někdo pomůže.

Otočila jsem se na učitelku,která na mě jenom koukala.

"Abbie,jdi prosím do ředitelny," cože?Proč? Přeci jsem nic neudělala.

Když jsem zaklepala na dveře u ředitelny,slyšela jsem hlas,že můžu vejít.

"Tak Abbie!Posaď se!" Nařídil mi ředitel školy.

"Co jsem udělala?" Ptala jsem se.

"Už jsi tady po několikáté,co se s tebou děje? Vždycky jsi byla poslušná žačka a teď tě tu vidím asi každý den.Co se stalo,Abbie?" Ani já jsem to nevěděla,co se děje,ale v mém životě se toho teď děje hodně.

"Nevím,co myslíte!" Opřela jsem se o křeslo,ve kterém jsem seděla. Ředitel si senul též a upřel na mě svoje modré oči.

"Abbie,skoro všechny učitelky i učitelé si stěžují,že nedáváš v hodině pozor a pořád nad něčím přemýšlíš.Takhle to dál nejde.Nechci volat rodičům,ale zamysli se nad tím."

"Jo dobře,můžu jít?"

"Ne nemůžeš.Tohle ti řikám už asi týden a pořád ta samá odpověď." Vstal a přešel ke mě.

"Omlouvám se,ale teď to zrovna nemám moc lehký a nechci to nikomu vysvětlovat."

"Já tě chápu,ale nechoď s tím prosím do školy,řeš si to mimo školu.Teď můžeš jít,Abbie."

Vstala jsem a odešla.

Šla jsem dlouhou chodbou k mojí učebně,ale naproti mě šel Louis.

"Slyšel jsem," bylo jediné,co řekl.

"Jo,je mi to jasné.Můžu projít?" Blokoval mi cestu do učebny.

"Mám nápad,nechceš jít po škole někam se projít?"

"Když ti řeknu ano,ustoupíš?" 

"Jo ustoupim,ale řekni ano.JInak ne." Asi si něco šlehnul,měl hrozně zvětšené zorničky.

"Tak dobře,půjdu s tebou někam,ale teď mě prosím pusť na hodinu." Dala jsem mu ruku z kliky a vešla jsem do třídy.Už ale nemělo cenu se tam vracet,protože končila hodina a teď jsem někam měla jít s Louisem.

Sbalila jsem si věci,vyšla před školu a viděla jsem,jak na mě Louis mává od svého auta.Vydala jsem se k němu svižným krokem.

Vlezly jsme do auta a v tichu jsme někam jely.

"Kam jedeme?" Ptala jsem se nervózně,Přece jen ho moc neznám a nevím,kam by mě zrovna on mohl vzít.

"Na fotbalový hřiště." A věnoval se dál řízení,než jsme dojely před velký stadion,kde měl naposledy turnaj.

Oba jsme vystoupili.Louis si vzal fotbalový míč do rukou a vešly jsme do stadionu.

Postavil míč do prostřed stadiónu a řekl, "Rozeběhni se a kopni do něj."

"Proč?To tady budeme jenom kopat do míče?" Byla jsem docela překvapená,že tohle budeme dělat,ale nic jiného ho asi nenapadlo.

"Chceš snad dělat něco jiného?" překvapeně se na mě podíval a v očích se mu ukázalo strach,co řeknu.

"Ne,jen mě to dost překvapilo." Usmála jsem se.Šla jsem dál od míče a rozeběhla jsem se.

Snažila jsem se to trefit do branky,ale bylo to docela dost vedle.

"Dobře kopeš,ale hodně vedle." začal se smát.Doběhl pro míč a zkusila jsem to znovu.Tentokrát to bylo o trochu lepší,ale i tak.Vedle.

Zkoušela jsem to pořád a pořád.Pokaždé se to trochu zlepší,ale nejsem žádný profík.Fotbal nehraju,radši tancuju a to s tím nemá nic společného.

"Pojď sem." Ukázal na místo před sebou.

Stála jsem před ním,on mě obešel.. "Koukej!" a ukázal na míč. "Nesmíš špičkou,ale stranou boty do toho kopnout." Ukázal mi jak na to a trefil se přímo do branky.

"Jasně,tobě se to řekne lehce,když fotbal hraješ a já ne." Začala jsem se smát a přešla k míči.

Musím do toho dát všechno. Udělala jsem to samé,co mi ukázal a dala jsem do toho velkou ránu až se to trefilo konečně do branky.

"Gooooooooool "Zakřičel a zvedl přitom paže nad hlavu.

"Znovu." Přikázal s úsměvem.

To jsem zopakovala několikrát,ale pak už jsem byla vyřízená.

"Jseš čím dál tim víc lepší a lepší." začal mi gratulovat k mému velkému úsilí.

"Děkuju,děkuju.Ale fotbalista ze mě asi nebude." Oba jsme se začali smát.

"Tak v tom máš velkou pravdu." Vzal míč do ruky a šli jsme zpátky k autu.

Jely jsme do starbucksu na jídlo.

"Prosím jedno karamelové latté a co si dáš ty?" vrhla jsem očima po Louisovi.

"Já si dám to samé,jako ona.Děkujem." Číšnice odešla s naší objednávkou.

"Dneska ti to vážně šlo." začal konverzaci zase Louis.

"Byla sranda se trefit do branky." Rukou jsem si prohrábla vlasy.

"Ale pak už si se trefila.Příště ti to půjde líp." Příště?

"Jak příště?" Přinesla nám naše latté.

"No příště,to půjdem zkusit znovu,nebo snad už nechceš? "

"Jako můžeme,ale příště půjdeme někam,kam chci já," usrkla jsem ze svého latté.