The Coup! - Cz (One Direction)

part 22.

Ráno jsme se probouzeli stále v obejtí. 

Pomalu jsem se mu snažila dát jeho ruku z mého těla, abych mohla aspoň do té koupelny.

Když se mi to povedlo se od něj vzdálit na velkou dálku, hned jsem zamířila do koupelny. Zamvřela jsem za sebou dveře, sjela jsem po nich a tvář jsem si schovala do dlaní.

"Proč jsem to udělala." Pomalu jsem začala vzlykat bez toho, abych si uvědomila, že on je v druhé místnosti.

"Miluju ho nebo ne," stále jsem si kladla jedny a ty samé otázky. Jenomže jsem jim věřila.

Slyšela jsem za dveřmi šoupání nohou a Louis byl vzhůru. Pomalu jsem vstala a stála podél dveří a očekávala, jestli někdo vstoupí. Po chvilce mě napadlo, že by mohl Louis odejít a tak jsem se rychlostí nalíčila a oblékla jednoduché bílé džíny a bílé tričko. Přes to jsem si dala šedivou šálu a dala na sebe kabát. Rychle jsem vyšla z koupelny a Louis kde tam. 

"Tohle nemyslí vážně." Zařvala jsem na celý pokoj. Vůbec by jsem od něj nečekala, že by mě využil a hned by zmizel. Tohle se mu nepodobá.

Zamířila jsem si to rovnou do školy. Cestou jsem potkala Nicholase.

"Ahoj, neviděl jsi dneska Louise?" zeptala jsem se ho.

"Taky tě rád vidím. A ne neviděl jsem ho." Zvrkle odpověděl. Co všem je?

Vešla jsem do třídy, kde se na mě hned všichni začali dívat. Přiběhla ke mě El s velkým objetím.

"Myslela jsem, že jsi umřela." Vyhrkla na mě.

"Co se děje?" Odsunula jsem od sebe El, jinak by mě udusila.

"Včera jsi byla viděla s Louise a všichni se báli, že by jsi mohla být jeho další obět. Ale jak vidím, jsi naživu," její odpověď mě dostala.

Vykoukla jsem ze dveří a spatřím ho. Rychle jsem k němu přiběhla, odmrštila jsem ho na skříňky a začala na něj řvát.

"Co to kurva mělo znamenat?"

"Nevím, co myslíš." zase dělala, že neví. Jako vždycky.

"Ten dnešek, ta dnešní noc. Copak si to nepamatuješ? To si mě jen tak využil a hned jsi musel odejít? Nemohl jsi aspoň říct, že t bylo hezký nebo aspoň něco takového? Ne, ty jsi prostě zvrhlík, který se bojí všeho. Kluk, který se mě sotva dotkne." Už mi pomalu docházeli síly a vzdala jsem to. Zamířila jsem si to hned zpátky do třídy. Ani jsem si nemohla všimnout všech pohledů na mě. Ano, asi to muselo být hodně slyšet, ale bylo mi to opravdu jedno.

Celý den jsem si to jen tak proseděla na jednom místě a ani jsem s nikým nemohla promluvit. Stále jsem propalovala ten ksicht přede mnou. Louise. Ten jeho ohavný ksicht.

Když už jsem konečně mohla vypadnout z té hrozné školy. Vypálila jsem ze dveří rovnou k autu a ani na nikoho jsem se neohlížela.

"Abbie?" volal na mě nikdo, ale ten hlas jsem vůbec nepoznala a šla jsem pořád k autu.

Jenomže mě někdo chytil za ruku a rychlostí mě otočil k sobě. Byla jsem nalepená úplně na Louisovi.

"Co tě to popadlo?" zakřičím na něj, až se na nás všchni otáčeli.

"Chci ti to vysvětlit, ale ve škole jsi mi nedala ani možnost. Pořád ses mi jen vyhýbala."

"Ano a taky jsem měla důvod." Vysmekla jsem se mu z rukou a šla dál. Jenže jem mu nemohla ani uniknout. Znovu ke mě přišel a udělal to samé, co předtím, ale tentokrát mě strčil do auta a vyjeli jsme někam. No ani nevím kam, protože já seděla vedle spolujezdce.

"Kam jedeme?" ptala jsem se s opovrženým výrazem.

"Ke mě domů, kde ti to chci všechno vysvětlit."

"Můžeš už začít. Nechci u tebe strávit zbytek svého života a čekat, až dokončíš svůj milostný příběh ze života," tak jo, možná že už jsem to trochu přehnala, ale on taky.

Louis někam zabočil a vystoupil z auta. Já ho následovala. 

Opřel se o kapotu e založenýma rukama. Hlavu na chvilku sklopil, ale když zjistil, že jsem k němu přišla, podíval se mi hluboko do očí. Jako kdyby mi je propaloval svojí nenávistí, ale přitom byl tak moc zranitelný.

"Tu noc, co jsme byli spolu, mi někdo volal a varoval mě. Že když s tebou stále budu a taky se o tebe bude snažit tě získat, řekne poldům, co se doopravdy stalo." Cože?

"Počkat. Tomu nerozumím. Co se doopravdy stalo?" stoupla jsem si naproti němu.

"Ta vražda, chce to hodit na mě, protože vědí, že si z té noci až tak moc nepamatuju. Policii jsem totiž řekl jen to, co vím já. Ten zbytek nevím. Je to jako kdyby si si snažila vzpomenout na něco, ale přitom nechceš znát pravdu," podíval se na mě a v jeho očích byl strach, "Bojím se, že jsme to mohl udělat, ale nepamatuju si to."

"To je blbost, Louisi."

"Jak to můžeš vědět? Nebyla jsi tam a ani nevíš, co ta holka byla zač." Okřiknul mě.

Podívala jsem se na něj s otevřenou pusou a do očí se mi hrnuly slzy. Nikdy na mě tolik nekřičel, jako teď.

"Promiň. Já nechtěl, ale už vážně nevím, co ti na tohle mám říct. Je to pořád jedno a to samý," chytil mě za ruce a přitáhl si mě k sobě. Objala jsem ho a ruce jsem si spojila za jeho krkem. Hlavu jsem sklopila a slzy mi kapaly na jeho modrou mikynu.

"Vážně jsem to tak nemyslel." Stále se mi omlouval.

Až teď jsem si začala uvědomovat, že když s ním budu, budu muset očekávat, že to nebude tak lehké, jak jsem si myslela, ale láska je láska.

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na něj se slzami v očích. Má nádherné oči.

Pořád jsem se do nich dívala, že jsem se v nich málem ztratila. Skoro jsem zapomněla, co jsem mu chtěla říct.

"Copak?" probudil mě ze svého snění.

"Miluju tě." To bylo poprvé, co jsem to řekla.

Najednou se mu v očích objevily malé jiskřičky štěstí.

"Abbie, já tebe taky, ale bojím se, že když spolu budeme, nebude to moc dobrý vztah. I vzhled k tomu, co se děje tady a s mojí minulostí."

"Já vím, ale nemůžu bez tebe být a prostě nějak mám pocit, že k sobě patříme a já na tebe celý život jenom čekala a teď to prostě nemůžu jen tak zahodit." Ani nemůžu uvěřit, že tohle ze mě vypadlo, bylo to nečekaný.

Lehce si mě k sobě přitáhl a políbil. Ano vážně ho miluju a tak vážně čekám, že on bude ten pravý, ale to jsem ještě ani nečekala, co brzo a nečekaně přijde....

Omlouvám se, že jsem dlouho nepřidala, ale mám toho opravdu moc. Taky se chci omluvit, že jsem vymazala jeden příběh, který jsem psala, ale  nemohla jsem to dopsat, protože jsem nechtěla. Bylo to hodně komplikavaný...Tady je další díl a snad se bude líbit.