Příliš drsná realita Petra Lexy

Příliš drsná realita...3

Ahoj lidi,

protože mě to hrozně baví psát a dneska mám hodně času, tak vám napíšu další příběh :)

Ačkoli patřím do reprezentačního týmu střední pedagogické školy a hlavně sprint je mou silnou stránkou, tentokrát bych dřív zhebla,(omlouvám se za ten výraz :) )než předvedla nějaký výkon! Cítím se fyzicky pod psa, hlava mě neuvěřitelně bolí, žaludek se proti běhu také bouří, no a psychicky jsem mimo úplně. Naštěstí nemusím běhat osmistovku ani podobné lahůdky, stačí, abych oběhla dva bloky a cítila se v bezpečné anonymitě sídliště, kde každý dům bypadá stejně jako ty ostatní.

Kde to vlastně jsem....? Co když mě unesli mimozemšťani na jinou planetu? Ne, to je hodně ujeté. A co nějací obchodníci s bílým masem, zneužili mě a chtějí prodat do ciziny, co když už v cizině jsem?! Tahle představa je mnohem reálnější, v prní chvíli mě vyděsí, ovšem pak si všimnu cedule na jednom z paneláků a název ulice Žabovřeská mě vrátí zpátky na zem. Ufouni v tom nebudou a cizinci teprve ne. Kamil Ptáček na šéfa cizineckého gangu fakt nevypadá, mysli, Mariano!

Nejsem ani na vzdálené planetě, ani v jiné zemi, dokonce ani v cizím městě. Žabovřeská ulice se  docela určitě nachází na sídlišti Žabovřesky, jak se záhy přesvědčím z další tabulky. Přesto mi to všechno připadá jako hloupý sen, ze kterého je nejvyšší čas probudit.

V kapse džínsů objevím svůj mobil, aspoň že tak, nikdo mi ho neukradl, v druhé klíče, pár nezbytných drobností a zmačkanou stovku. Kolik jsem s sebou včera vlastně měla...? A co je za den, že je kolem tak liduprázdno, ulice zalité sluncem prázdné a pusté?! Mimoděk se mi vybaví sci-fi Den trifidů nebo horor Příchod noci. Tuším, sestry přijely do městečka, kde nenašly živáčka, a-

Už zase fantazíruji! V 6:14 ráno by se v nedělním ránu venku producírovali jen blázni! Anebo lidi venčící psy, jako například důchodce s bílým špicem, co vyjde z protějšího domu. Takže klídek.

Z mobilu se sice dozvím, kolik je hodin i jaký je den, nicméně mě překvapí, že mě nečeká žadná esemeska,  ani nepřijaté volání! Že by se po mně nikdo nesháněl? Nikomu jsem nechyběla? A co naši?! Ti musí být strachem celí bez sebe, určitě mě všude hledají...To bude šrumec, ach jo...

Bez dalších okolkování zamířím na nejbližší zastávku MHD, kde vyčkám na bus. Nasednu do prvního, který se objeví, a je mi úplně jedno, kterým směrem jede, hlavně pryč z tohoto začarovaného sídliště!

Vůz je prázdný, řidič mi prodá jízdenku a podezíravě se zeptá:"Nepotřebujete pomoc, slečno...?"

Nejspíš je na mně vidět, že jsem spadla z Marsu!

Všechno je v pořádku, díky,"ujistím ho skřehotavým hlasem, přestože lžu jako když tiskne!

Zhroutím se na sedadlo u zadních dveřích, abych se dostala co nejdále ze zorného pole řidiče, a marně se snažím vybavit si podrobnosti ze včerejška. Míšim rozesmátý obličej v rytmu hudby, tuc, tuc...Tancovaly jsme a bavily se...

Míša!! Co když byla také v tom bytě a já ji tam nechala samotnou?! Rychle vyhledám její jméno v seznamu. Tút-tút-tút-tút...

Teprve když mi neosobní hlas oznámí, že se uživatel nehlásí, zruším volání. Cestou na nádraží, kde vystoupím, to zkusím ještě třikrát s týmž negativním výsledkem!

Toalety na autobusáku sice nejsou místem, které bych navštěvovala zrovna s potěšením, tentokrát však jsem ráda, že zrovna s potěšením, tentokrát však jsem ráda, že takovými vymoženostmi, s jakými jsou záchod a umývadlo s vodou, disponují. Pohled do špinavého zrcadla mě dostane: proto se řidič ptal, jestli nepotřebuji pomoc! Vypadám jak oběť domácího násilí, dlouhé světlé vlasy neuspořádaně rozcuchané, oříškové hnědé oči, včera pečlivě nalíčené,kalné,zarudlé a rozmazané, levé takřka úplně, pravé s černým monoklem mascary, jsem bledá jako smrtka a z výstřihu trička se na mě šklebí temně rudá skvrna, ozvěna vášnivého polibku!! Tak to je nářez...

Za pomoci vody se pokusím zkulturnit, umyji si obličej, vlasy rozčešu rukama, oči zvýrazním černou tužkou, kterou nosím vždy při sobě po kapsách, stejně jako gumičky do vlasů, jelikož nesnáším, když mi ve škole lezou vlasy do očí. Učešu se prsty rukou a rouzcuchanou slámu zaplutu v cop. S cucflekem moc nenadělám, prostě ho schovám-povytáhnu si tričko výš.  Do kaštanu, vilové čtvrti města, kde žiji s rodiči a sourozenci v jednom z řadových domků přesně sedmnáct let a jeden den, se dostanu opět busem MHD.

To bude čóro...Čím víc se k našemu domu blížím, tím pomaleji kráčím. Tohle naši nerozchodí! Být pryč celou noc a ještě  příjit takhle...! Jak je znám, určitě vyhlásili pátrání a nejspíš mě už hledá policie...

Tak jo pro dnešek konec. Mějte se krásně,skládejte básně,já se poroučím a ....ČUSÁÁÁÁK