Příliš drsná realita Petra Lexy

Příliš drsná realita...2

Tak jsem se rozhodla vám napsat další díl :)

Minule se událo:Mariana(ano, takto jsem pojmenovala tu holku :) )se ráno nevzbudila ve své posteli, ale v cizí s cizím klukem. Oba dva byly nazí a  ona se snaží utéc zatím co kluk(kluk v posteli je Petr)v posteli dál spí.

Srdce mi buší jako splašené, skoro se obávám, že jím musím kluka vzbudit, navíc jakmile se posadím, udělá se mi pěkně nevolno, žaludek mi vylétne až do krku a já s největším odporem spolknu žaludeční šťávy.

Blééé....

Na čele mi vyskočí kapky  ledového potu. Boj s vlastním tělem je snad to nejtěžší, co jsem v životě absolvovala! Nakonec nevolnost přemohu, po čtyřech se doplížím ke skříni, kde se válí moje džíny, jedna nohavice je protažená naruby, někdo moc chvátal, aby už byly svlečené, u dveří najdu svoje nejlepší tričko smotané do kuličky, díky bohu že je elastické a tedy nemačkavé, jinak bych vypadala jak něco co kráva pečlivě rozžvýká a zase vyplivne. No, možná tak vypadám stejně, usoudím sebekriticky, když si ho navlékám co možná nejtišeji. Druhou ponožku objevím zakutálenou pod psacím stolkem a boty se povalují kolem postele, ovšem co se mi nepodaří najít ani v hromádce klukových svršků, z jeho trička na mě kouká nápis Slza, jsou moje spodní kalhotky! Sice si ze včerejška nic nepamatuji, přesto se mi nechtělo věřit že bych šla ven bez spodního prádla!! Někde tu musí být...Ale kde? Pohled mi znovu sklouzne na spícího naháče, takhle z podlahy mám přímý výhled do temného zákoutí podbřišku, a s vytřeštěnýma očima zírám na jeho ne zrovna ochablý penis(co jsem to napsala zase za větu :D )! Nejspíš se mu zdá něco příjemného...Panebože, to je úchylák!!(tímto Petra nechci urážet, ale pouze mě to napadlo) Hrůza!!

Kašlu na kalhotky, vleže se nasoukám do džínsů, potichu vytáhnu zip a s přestávkami, dávám si bacha, abych nedělala prudké pohyby, se posbírám na nohy. Přes největší opatrnost se mi zatočí hlava a nebýt skříně, asi bych sebou smýkla až na zem, takhle se o ni s těžkým žuchnutím zastavím. V tu chvíli se ve mně zastaví i dech:jestli ho tohle neprobudí, tak už vůbec nic!!

Kluk se zavrtí, zašmátrá rukou po uvolněném místě, nahmátne polštář a zaboří do něj tvář, načež se znovu zabere do spánku, aniž by otevřel oči.

Uf, to bylo o vous!! Chvíli čekám, než usne tvrdě, pak co nejopatrněji stisknu kliku dveří. Naštěstí nedělá žádný hluk, cítím, jak dveře povolí. Pootevřu na malou škvíru a než se otvorem s botami v náruči protáhnu, moje oči naposledy přitáhne magnet klukova klína. Erotický sen nejspíš pokračuje a dělá mu dobře, jeho mužství je hrozivě velké.(asi si teď všichni myslíte že jsem úchyl :D a ano máte na to právo :D ale ne jsem normální prostě mě to napadá :D )Přece není možné, aby naše nahota znamenala, že k něčemu došlo! To největší, co jsem kdy s klukem prožila, byly poněkud neobratné a uslintané polibky na školním mejdanu, když jsme se coby deváťáci bez nejmenších známek nostalgie loučili se základní školou jako velcí frajeři při hře s flaškou! Jenže to už jsou dva roky a od té doby žádný pokrok, neměla jsem s kým trénovat, protože bez lásky a chození nikdy. Natož něco víc?! Ani náhodou! Vím přesně, jak to chci prožít. Jednou. Až se najde ten pravý, kterého budu milovat, a on mě!

No, dobře...ale...jestliže si nepamatuji, jak se sem dostala, nemusím si pamatovat víc věcí!! To by byla tedy pěkná smůla, přijít o to a nevědět ani s kým, ani jak.

Než zavřu dveře, všimnu si skvrny na prostěradle v důlku, který tam zbyl po mém těle. Je sice nevelká, nicméně veškeré moje naděje pohřbí. Rudá barva není barvou naděje, nikdy nebyla, natož když silně připomíná zaschlou krev!!

Dveře za sebou pro jistotu nedovírám úplně, abych ho nevzbudila. Ocitám se v chodbě, podle vestavěných skříní tipuji, že v chodbičce panelákového bytu. Prosklené dveře vedou do dalších pokojů, ty plné a menší nejspíš na toaletu, ty s kukátkem zákonitě představují únik. Naštěstí je klíč v zámku, nejsem v pasti. Rychle jím otočím, teď už si bacha tolik nedávám, a dřív než dvojí cvaknutí zámku přiláká pozornost tmavovlasého sprosťáka, případně dalších obyvatel bytu, rychle vyklouznu na chodbu a zaklapnu za sebou dveře s jmenovkou KAMIL PTÁČEK. 

Skutečně jsem v panelákovém domě, počmáraná kabina výtahu a otlučené schodiště mluví za vše, nacházím se však v přízemním bytě, stačí mi bosky proběhnout chodbu k hlavním vchodovým dveřím a jsem na ulici. Teprve beru to úprkem pryč, co kdyby mě čirou náhodou někdo sledoval?

tak jo pro dnešek konec možná když budu mít čas tak napíšu krátký díl, ale nic neslibuji ahoj

VOTED+HEZKÝ KOMENT POTĚŠÍ